III. ÚS 2154/09
III.ÚS 2154/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. B., zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Český Krumlov, Kaplická 327, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 21 Cdo 2478/2008-108, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2007 č. j. 22 Co 885/2007-54 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 2. 2007 č. j. 5 C 48/2006-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek a požívat jeho ochrany.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh, a vyžádaných spisů Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 5 C 48/2006 a Městského soudu v Praze sp. zn. 95 K 103/98 se podává, že stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhala, aby žalovaní (O. B. a F. C. P.) vyklidili nemovitosti v ní označené. V žalobě uvedla, že žalovaní dovozují vlastnictví k těmto nemovitostem z kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem L. B., jenž jako vydražitel tyto nemovitosti nabyl příklepem licitátora ve veřejné dražbě dobrovolné, která byla provedena na základě smlouvy uzavřené mezi společností VABERG, spol. s r.o., jako dražebníkem a správcem konkursní podstaty společnosti Pro sanum Group, s.r.o., jako navrhovatelem dražby v situaci, kdy nemovitostmi jako zástavní dlužník zajišťovala úvěr úpadce u konkursního věřitele. Uplatněný nárok stěžovatelka odůvodnila tím, že "příklep ve veřejné dražbě nenastal, protože nenastala ani samotná dražba, a proto právní úkony L. B. jsou právně nepodstatné"; vyslovení neplatnosti dražby se stěžovatelka nedomáhala, žádala však, aby byla jako předběžná otázka posouzeno, zda "ve skutečnosti" k veřejné dražbě dobrovolné došlo.

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že existuje-li speciální ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o veřejných dražbách"), nemůže se stěžovatelka svých práv domáhat žalobou na vyklizení nemovitostí na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, v řízení o níž by jako předběžná otázka byla posuzována platnost veřejné dražby.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelce připomenul potřebu lišit mezi nicotností a neplatností právního úkonu, a v daném případě vysvětlil, že o prve uvedené vadě úkonu uvažovat nelze; proto i ke zpochybnění dražby může dojít toliko na základě tvrzení jeho neplatnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na vyslovení neplatnosti dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, přičemž zároveň o existenci jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem nic nesvědčí, nemohla být její žaloba úspěšná.

Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné [srov. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl. Podrobně rekapituloval v otevřené otázce dominantní právní názory, vyjádřené v dřívějších vlastních rozhodnutích, a shledal, že nižší soudy vycházely z ustálené judikatury, dle které se vlastník majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce a zpeněženého prostřednictvím veřejné dražby dobrovolné na návrh správce konkursní podstaty může domáhat toliko určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, a to za předpokladu, že je současně některou z legitimovaných osob ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách; přitom neplatnost dražby nelze posuzovat v řízení jiném než v řízení podle tohoto ustanovení, a to ani jako otázku předběžnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně vyjadřuje názor, že veřejná dražba "fakticky z hlediska zákona o dražbách neproběhla", neboť nebyl dodržen postup, který pro ni stanovil zákon. Je nadále přesvědčena, že obecné soudy se měly z úřední povinnosti jako otázkou prejudiciální zabývat otázkou "absolutní neplatnosti" dražby, případně její "nicotnosti", a to nikoli pouze "z hledisek zákona o dražbách, nýbrž i z hlediska obecných ustanovení o neplatnosti". Stěžovatelka má za to, že jakožto vlastník vydraženého majetku je k podání žaloby aktivně legitimována, neboť v opačném případě by jí bylo v rozporu s Ústavou zasahováno do práva vlastnit majetek a domáhat se jeho ochrany.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je vzhledem k obsahu ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v dané věci.

Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je výtka, že obecné soudy s odkazem na speciální právní předpis (zákon o veřejných dražbách) odmítly poskytnout ochranu jejímu (tvrzenému) vlastnickému právu na základě obecných občanskoprávních předpisů (občanského zákoníku) v situaci, kdy tento speciální právní předpis stěžovatelce nepřiznává aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby.

Avšak co do právního názoru, uplatněného obecnými soudy, dle kterého neplatnost veřejné dražby nemůže soud posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou, platí zcela zjevně, že je v souladu s ustálenou a publikovanou judikaturou (srov. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 20/2005 nebo sp. zn. 29 Odo 777/2006 Nejvyššího soudu, na které dovolací soud výslovně odkázal), pročež je nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za výklad "excesivní". Dovolací soud tyto právní názory rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, čímž je i vyloučeno jej kritizovat tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli".

Významná je i okolnost, na niž upozornil též Nejvyšší soud, že stěžovatelka neuspěla s excindační žalobou o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2001 č. j. 7 Cm 306/99-17 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. 13 Cmo 253/2001-48), čímž se dokládá, že v řádném a věci adekvátním soudním řízení bylo posuzováno, zda stěžovatelčiny nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty oprávněně, a to s pozitivním závěrem; tomu pak koresponduje, že s takovým majetkem bylo nakládáno v režimu zákona o konkursu a vyrovnání opodstatněně, a stěžovatelce se tím současně dostalo procesu, jehož výsledek nelze obcházet prostřednictvím obecných hmotněprávních instrumentů.

Stěžovatelce tudíž nebylo upřeno právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) prima facie.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nezasahuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelčina zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelky podle rovněž zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.