III. ÚS 2150/12
III.ÚS 2150/12 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2012 č. j. 123 EC 457/2010-45, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného výroku.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2012 č. j. 123 EC 457/2010-45 uložil žalovanému J. B. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 1 008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen stěžovatelce zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 1 008,- Kč (výrok II), s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne 20. 9. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava a. s. bez platného jízdního dokladu. Při provedené kontrole jeho oprávněným zaměstnancem žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím, kterou se zavázal zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku ve výši 1 000,- Kč ve stanovené lhůtě. Tato pohledávka byla postoupena Dopravním podnikem Ostrava a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti Freedom Investment s. r. o., přičemž ta ji stejným způsobem postoupila stěžovatelce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud jí měl přiznat náklady řízení i v projednávané věci, neboť i když ve věci měla plný úspěch, soud jí prý neoprávněně na náhradu nákladů řízení přiznal jen částku 1 008,- Kč podle § 149 odst. 1 o. s. ř. s poukazem na skutečnost, že žalovaná částka je částkou bagatelní, přičemž s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/2011 soud stěžovatelce přiznal na nákladech řízení částku ve výši jednonásobku vymáhané jistiny. Stěžovatelka sice ze závěrů výše označeného nálezu Ústavního soudu vychází, avšak požaduje přiznání nákladů řízení v plné výši.
II.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a napadeného rozhodnutí a zejména v souvislosti se všemi okolnostmi projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu dostupnou na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz (srov. např. usnesení ve věci stěžovatelky vydaná dne 25. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 44/12, dne 18. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1047/11 a zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11).

Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000,- Kč při rozhodování náhrad nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky". Naopak musí zvažovat, jestli v dané věci existují další rozhodující okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).

Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž však stále vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů. Zde je rovněž nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatelky, neshledal.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. K projednávané věci je třeba připomenout, že stěžovatelka se i v jiných svých ústavních stížnostech dovolávala závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/2011, s nimiž souhlasila a považovala přiznání náhrady nákladů řízení ve výši jednonásobku vymáhané jistiny za vstřícné a spravedlivé řešení sporné otázky nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob podávaných pro nízké, bagatelní částky. Jak je zřejmé z projednávané ústavní stížnosti, stěžovatelka není ve svých procesních postojích přesvědčivá a jednotná. Pokud jí jsou soudy přiznány náklady řízení v minimálním rozsahu, např. ve výši zaplaceného soudního poplatku, tvrdí, že by jí mělo být přiznáno to, co vyplývá z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, pokud jsou uvedené požadavky ze strany obecného soudu splněny, domáhá se přiznání plné náhrady nákladů řízení.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.