III. ÚS 215/05
III.ÚS 215/05 ze dne 12. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 215/05 Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 12. září 2005 ve věci navrhovatele PPF burzovní společnost, a. s. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 121, IČ 60196211, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem 120 00 Praha 2, Vinohradská 37, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003 č. j. 5 Cmo 129/2003-271 a Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002 č. j. 47 Cm 34/2000-177, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele, jíž se domáhal zaplacení částky 385.630.253,- Kč s příslušenstvím, jakož i jeho rozhodnutí o nákladech řízení, současně byla uložena žalobci povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným. Uvedl, že se rozhodnutími cítí dotčen v právech, která jsou zakotvena v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, soudy odmítly chránit jeho vlastnické právo i když jim to ukládá čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, rozhodnutí Nejvyššího soudu stížností však nenapadá, poněvadž si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud není vůči Nejvyššímu soudu v postavení odvolací instance

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, v případě mimořádného opravného prostředku šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění předpisů, účinném před 1. 4. 2004, sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.].

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2005 č. j. 29 Odo 411/2004-332 bylo zjištěno, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002 č. j. 47 Cm 34/2000-177, podal žalobce dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu, přičemž za otázku zásadního právního významu považoval odvolatel především otázku, zda z hlediska požadavku na určitost právního úkonu je přípustné sjednávat obecně ve smlouvách, a zvlášť ve smlouvách rámcových, pravidlo (vzorec), které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci, a tedy pro zjištění přesné výše finančního závazku (a určení strany povinné k jeho úhradě), nastanou teprve po uzavření smlouvy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, když opodstatněně konstatoval, že takto předestřenou otázku nelze posoudit jako otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, své rozhodnutí dovolací soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

S ohledem na uvedené, na skutečnost, že ústavní stížnost nesměřuje proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno konstatovat, že tato, podaná stěžovatelem proti rozsudkům soudu I. a II. stupně dne 26. 4. 2005, je stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, když v předmětné věci pro její počátek nelze vycházet z odst. 2. sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož lhůta počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm - jestliže bylo rozhodnuto, že uplatněný mimořádný prostředek byl nepřípustný, nelze na takový hledět jako na zákonem poskytnutý k ochraně tvrzeného práva stěžovatele. Proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

K důvodům, pro něž stěžovatel nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu lze poukázat na znění § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.