III. ÚS 2147/13
III.ÚS 2147/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Mirky Prodělalové, zastoupené JUDr. Markem Ivičičem Ph.D., advokátem se sídlem Příkop 6, 604 39 Brno, proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Pořízka, Ph.D. ze dne 9. května 2013 č. j. PDCJ 1266/2013 a proti rozhodnutí vedoucí právního odboru Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Petry Zdražilové ze dne 16. dubna 2013 č. j. PDCJ 1044/2013, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 55 odst. 5 části věty první zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "kterému náleží rodičovská zodpovědnost", za účasti veřejného ochránce práv, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

V tzv. blanketní ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozhodnutí vedoucího Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 9. května 2013 č. j. PDCJ 1266/2013. Protože toto podání nemělo náležitosti a nesplňovalo ani podmínky ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku k odstranění vytčených vad podání a současně ji poučil o její povinnosti podání doplnit zejména o plnou moc zvoleného advokáta. K odstranění vad podání a jeho doplnění byla stěžovatelce stanovena standardní 30denní lhůta. V této lhůtě stěžovatelka doplnila a rozšířila svůj návrh tak, že navrhla zrušit rovněž v záhlaví usnesení označené rozhodnutí vedoucí právního odboru Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Petry Zdražilové ze dne 16. dubna 2013 č. j. PDCJ 1044/2013 a ustanovení § 55 odst. 5 části věty první zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "kterému náleží rodičovská zodpovědnost".

Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila poukazem na porušení jejích základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na respektování rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká, že jimi jí byla částečně odmítnuta její žádost o informace ze dne 5. 4. 2013. V této žádosti se domáhala poskytnutí informací ze spisu veřejného ochránce práv sp. zn. 6357/2012/VOP. Důvodem odmítnutí požadovaných informací byla skutečnost, že stěžovatelka byla pravomocným soudním rozhodnutím zbavena rodičovské zodpovědnosti k jejím nezletilým dětem Věře a Markovi. Stěžovatelka namítá, že vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí nemá možnost "efektivně provádět kontrolu jejich činnosti ve vztahu k oběma nezletilým dětem", nemá rovněž možnost získat žádné relevantní informace ohledně poměrů, v nichž žijí její děti. Stěžovatelka připouští, že orgány veřejné moci mají možnost, aby v případě rozporů se zájmy nezletilých dětí byl v nezbytném rozsahu omezen výkon rodičovských práv, neexistuje však podle jejího názoru žádný důvod k tomu, aby rodič zbavený rodičovské zodpovědnosti neměl možnost získat o svých nezletilých dětech prostřednictvím orgánů veřejné moci jakékoli informace. Podle názoru stěžovatelky není pro takové omezení dán žádný rozumný důvod, přičemž z pohledu rodiče, který ani po zbavení svých rodičovských práv nepozbyl zájem o své nezletilé děti, jde údajně o opatření diskriminační.

Protože se stěžovatelka domnívá, že její ústavní stížnost svým významem značně převyšuje její vlastní zájmy, navrhuje, aby Ústavní soud v projednávané věci postupoval podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že rozhodnutím vedoucí odboru právního Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Petry Zdražilové ze dne 16. 4. 2013 č. j. PDCJ 1044/2013 byla částečně odmítnuta žádost stěžovatelky o nahlédnutí do spisu sp. zn. 6357/2012/VOP, v němž se měly nacházet spisy a doklady z Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, které jí dosud tímto úřadem nebyly poskytnuty.

Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2013 byla v souladu s ustanovením § 15 a § 20 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve spojení s ustanovením § 67 a násl. správního řádu žádost stěžovatelky částečně odmítnuta, neboť jí nebyly poskytnuty přílohy, které veřejnému ochránci práv spolu se svým vyjádřením zaslal vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj.

O odvolání stěžovatelky rozhodl JUDr. Pavel Pořízek, Ph.D., vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv rozhodnutím ze dne 9. 5. 2013 č j. PDCJ 1266/2013 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka byla pravomocně zbavena rodičovské zodpovědnosti ke svým dvěma nezletilým dětem a byl jí zakázán veškerý styk s nimi, proto ve smyslu ustanovení § 55 odst. 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jí nemohou být všechny požadované informace poskytnuty, stěžovatelka nemá přístup k nahlížení do spisové dokumentace vedené příslušným OSPOD k jejím nezletilým dětem ani k informacím v ní obsaženým, přičemž takové informace jí nemohou být předány ani prostřednictvím spisu vedeného Kanceláří veřejného ochránce práv.
III.

Ústavní soud musí vždy před meritorním projednáním konkrétní ústavní stížnosti zkoumat její přípustnost.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].

V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka byla v napadeném rozhodnutí ze dne 9. 5. 2013 č. j. PDCJ 1266/2013 poučena o možnosti napadnout rozhodnutí vedoucího Kanceláře veřejného ochránce práv správní žalobou podle ustanovení § 65 a násl. zákona č. 152/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že tuto žalobu je možné podat u Krajského soudu v Brně do 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.

Ačkoli byla stěžovatelka výslovně poučena o povinnosti přiložit k návrhu kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neučinila tak. V ústavní stížnosti pouze uvedla, že navrhuje postupovat v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto dotazem u vedoucího Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Pořízka, Ph.D. ověřil věrohodnost údajů uváděných stěžovatelkou v předmětné ústavní stížnosti ohledně nevyčerpání opravného prostředku - správní žaloby. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelka napadla správní rozhodnutí správní žalobou podanou u Krajského soudu v Brně. Řízení v této věci je u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 29 A 34/2013 a nebylo dosud pravomocně skončeno. Stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti neuvedla, stejně tak neuvádí, že by v řízení o podaném opravném prostředku docházelo ke značným průtahům [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Lze tedy konstatovat, že ústavní stížnost je podána předčasně, protože ve věci dosud probíhá řízení o správní žalobě; v této části jde o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Závěr o existenci podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky nelze bez dalšího dovozovat pouze ze skutečnosti, že k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod napadeným usnesením mělo dojít v důsledku aplikace protiústavního zákonného ustanovení, jehož zrušení stěžovatelka navrhuje spolu s ústavní stížností. Smyslem § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž není stanovení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti za účelem iniciování konkrétní kontroly norem. Nic nakonec nebrání efektivnímu uplatnění námitky protiústavnosti zákona již v řízení před obecnými soudy, neboť jejich povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se vztahuje i na posouzení, zda určité zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a nepůsobí z tohoto důvodu porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Obecné soudy se musí při svém rozhodování vypořádat i s takovouto námitkou, přičemž dospějí-li k názoru o její opodstatněnosti (a předmětné ustanovení zároveň dosud nebylo nebo není předmětem meritorního posouzení ze strany Ústavního soudu z hlediska obdobných námitek), musí věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k přezkumu v rámci řízení o kontrole norem, jehož výsledky se pak mohou promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. I kdyby však dospěly k názoru opačnému, tedy že předmětné zákonné ustanovení není protiústavní, mělo by takovéto posouzení pro účastníka smysl, neboť by mu již v řízení před obecnými soudy byly vysvětleny důvody, pro které jeho námitce nebylo možné přisvědčit.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti, pročež mu nezbylo, než ji spolu s akcesorickým návrhem na zrušení napadených ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.