III. ÚS 2142/09
III.ÚS 2142/09 ze dne 12. 7. 2012

N 129/66 SbNU 11
Výše finančního zadostiučinění za průtahy v trestním řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 12. července 2012 sp. zn. III. ÚS 2142/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008 č. j. 13 Co 187/2008-71 vydanému v řízení o stěžovatelově žalobě, kterou se domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti finanční náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Nejvyššího soudu, 2. Obvodního soudu pro Prahu 2 a 3. České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 8. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

3. Stěžovatel (v občanskoprávním sporu "žalobce") se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 154/2007 domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti finanční náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou dobou trestního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Trestní řízení, které bylo zahájeno sdělením obvinění dne 21. 9. 1999 pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 trestního zákona, skončilo po 7 letech a 5 měsících vynesením zprošťujícího rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 2. 2007, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2007. Žalobce v občanskoprávním sporu požadoval zaplacení částky 500 000 Kč; již před podáním žaloby mu byla v rámci předběžného projednání poskytnuta Ministerstvem spravedlnosti částka 96 250 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 1. 2008 č. j. 27 C 154/2007-37 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19 250 Kč (výrok I), zatímco žalobu v části o zaplacení částky 480 750 Kč zamítl (výrok II). Obvodní soud pokládal za nepochybné, že nepřiměřenou délkou trestního řízení vznikla žalobci nemajetková újma, za niž stát odpovídá podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Náhradu nemajetkové újmy 96 250 Kč vyplacené žalobci Ministerstvem spravedlnosti nepokládal obvodní soud za dostatečnou s ohledem na dopady délky trestního řízení do osobního života žalobce; proto již ministerstvem vyplacenou částku zvýšil o 20 % a přiznal mu doplatek ve výši 19 250 Kč. Žalobcem požadovanou náhradu ve výši 500 000 Kč pokládal obvodní soud za nepřiměřeně vysokou, vybočující z relevantních kritérií pro určování intenzity zásahu do pracovního a společenského života žalobce; proto nalézací soud žalobu ve zbytku uplatněného nároku zamítl.

5. K odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2008 č. j. 13 Co 187/2008-71 tak, že rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 18 000 Kč, a co do částky 462 750 Kč zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil. Při stanovení výše odškodnění vyšel odvolací soud z částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení, odvozené z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP" nebo též "Evropský soud") v obdobných věcech, přičemž základní výši zadostiučinění zvýšil o 20 %.

6. O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 25 Cdo 1145/2009-90. Dovolání pokládal za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelem nastolená otázka výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které poskytuje Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný, a proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Konstatoval, že odvolací soud při stanovení výše odškodnění nepochybil a postupoval v souladu s kritérii stanovenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž se přihlíží též k hladině životní úrovně v jednotlivých členských státech a k výši odškodnění poskytovaného z titulu jiných škod. Dovolací soud přitom argumentoval judikáty Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (judgment 64890/01) a ve věci Dubjaková proti Slovensku (decision 67299/01).
III.

7. Stěžovatelovy námitky, kterými dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:

8. Stěžovatel je přesvědčen, že výše odškodného, jež mu byla přiznána českými soudy za průtahy v řízení, je výrazně nižší než ta, která je poskytována v obdobných věcech Evropským soudem pro lidská práva. Neexistuje prý žádný logický ani právní důvod pro to, aby náhrada nemajetkové újmy přiznávaná občanům České republiky na národní úrovni byla nižší než náhrada přiznávaná Evropským soudem pro lidská práva. Tato praxe prý odporuje zásadě rovnosti, která je základní zásadou českého právního řádu.

9. Dále stěžovatel nesouhlasí s tvrzením žalovaného, jež obecné soudy přejaly do odůvodnění svých rozhodnutí, že otázka odškodnění byla Ministerstvem spravedlnosti projednána rychle; naopak prý ministerstvo reagovalo na jeho žádost o odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení až v samém závěru lhůty určené zákonem č. 82/1998 Sb.

10. Je třeba konstatovat, že stěžovatelova ústavněprávní argumentace je velmi lapidární a omezuje se na apodiktická tvrzení, z nichž nelze konkrétně dovodit, v čem by mělo spočívat porušení jeho základních práv.

IV.

11. K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2. Tyto soudy odkázaly na své závěry, které učinily v rozhodnutích, a navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Se závěry obecných soudů se ztotožnilo také Ministerstvo spravedlnosti, které rovněž navrhlo odmítnutí (sic - pozn. red.) ústavní stížnosti jako nedůvodné.

12. Stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení byla zaslána k seznámení stěžovatelovi; ten žádnou repliku neuplatnil.

V.

13. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut, a od ústního jednání bylo proto upuštěno.

VI.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

16. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další soudní instanci. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud se s rozhodnutími těchto soudů ztotožňuje, a tudíž považuje za vhodné na ně odkázat.

17. V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele uvést:

18. Ústavní soud plně sdílí tezi, že průtahy v řízení jsou velmi nežádoucím jevem, který negativně ovlivňuje činnost justice, vyvolává kritické postoje občanů k fungování demokratického právního státu a za určitých okolností může představovat protiústavní zásah do základního práva na spravedlivý proces. V řadě svých judikátů Ústavní soud vyhověl námitkám stěžovatelů a v neodůvodněných průtazích spatřoval porušení základních práv občanů, zejména práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 529/03 ze dne 25. 3. 2004 (N 45/32 SbNU 429), též dostupný stejně jako ostatní judikáty Ústavního soudu v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. Také v nyní projednávané věci se lze ztotožnit se závěrem obecných soudů, že v trestním řízení proti stěžovateli docházelo k neodůvodněným průtahům, které zakládají odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Správný je také závěr obecných soudů, že byly naplněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

19. Stěžovatel však navíc zpochybňuje výši poskytnutého finančního zadostiučinění, o níž se domnívá, že je příliš nízká a neodpovídá výši finanční satisfakce přiznávané Evropským soudem pro lidská práva. S takovou námitkou se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.

20. Je třeba říci, že žádný ústavní předpis neobsahuje explicitní pravidla pro určení výše finanční satisfakce za průtahy ani kvantitativní hodnotu poskytované náhrady. Kritéria pro určení výše finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu jsou obsažena v podústavní normě, tj. v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a její konkrétní určení je ve výlučné kompetenci obecných soudů (resp. úřadů, u nichž byl nárok uplatněn při předběžném projednání podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb.).

21. Ústavněprávní dimenzi by nabylo pouze takové rozhodnutí o výši finanční satisfakce, které by bylo v extrémním rozporu se zákonnými požadavky nebo které by nebylo náležitě odůvodněno. Žádné takové pochybení nebylo v tomto případě zjištěno.

22. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) vyjádřil, že stanovení výše adekvátního zadostiučinění je záležitostí obecných soudů, které jsou povinny individuálně posoudit každý jednotlivý případ s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

23. Ústavní soud se ztotožňuje s právními názory vyslovenými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (Stanovisko je dostupné v internetové databázi na http://www.nsoud.cz). V tomto judikátu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení, přičemž první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše - tedy za jeden rok 7 500 Kč až 10 000 Kč. Nejvyšší soud připustil modifikaci této výše odškodnění směrem nahoru i dolů v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Rozhodnutí obecného soudu napadené nynější ústavní stížností je s těmito závěry Nejvyššího soudu v souladu. Ani Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul.

24. Stěžovatelova námitka, že jemu přiznaná finanční satisfakce je nižší než náhrada přiznávaná Evropským soudem pro lidská práva v analogických případech, není oprávněná. Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování výše zadostiučinění je nutno postupovat jak podle vnitrostátní právní úpravy, tak též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy. S využitím závěrů obsažených v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva počítal evidentně i sám zákonodárce při přijímání nové vnitrostátní právní úpravy [zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů]. Nerespektování štrasburské judikatury českými soudy by mohlo vystavovat Českou republiku riziku mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403)].

25. Je však třeba zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva ve svých judikátech nestanovil žádnou fixní výši přiměřené náhrady, jež by byla závazná pro smluvní státy. Evropský soud pro lidská práva připustil, že celková suma přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, jakou by ve svém rozhodnutí přiznal sám, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (judgment 64890/01) zopakoval, že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Evropský soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. K tomu Evropský soud dodal: "Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod - například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy - a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny Evropským soudem v obdobných případech."

26. Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve shora uvedeném stanovisku (sp. zn. Cpjn 206/2010), že "je nutno tuto úvahu Evropského soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod; zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře Evropského soudu ... Z toho vyplývá, že způsob určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry obsaženými v judikatuře ESLP."

27. Ústavněprávní relevanci nemá ani stěžovatelova výtka, že prý Ministerstvo spravedlnosti reagovalo na jeho žádost o odškodnění nemajetkové újmy až v samém závěru šestiměsíční lhůty určené zákonem č. 82/1998 Sb.; toto prodlení prý měly obecné soudy zohlednit při stanovení výše finančního zadostiučinění. S touto námitkou, uplatněnou stěžovatelem již v dovolání, se přesvědčivě vypořádal již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatováním, že stačí, je-li dodržena šestiměsíční lhůta stanovená v § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V posuzovaném případě stěžovatel obdržel převážnou část odškodnění (částku 96 250 Kč) do tří měsíců od pravomocného skončení trestního řízení.

28. Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých by obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překročily hranice ústavnosti, splněny nejsou a stěžovatelovi se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud žádné porušení ústavních předpisů neshledal.

29. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.