III. ÚS 214/05
III.ÚS 214/05 ze dne 23. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2005, sp. zn. 30 Cdo 200/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, sp. zn. 26 Co 381/2003, spolu s návrhem na odložení právních účinků rozsudku Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek ve shodě se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2005 (30 Cdo 200/2004-245) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003 (26 Co 381/2003-230) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. března 2003 (3 C 21/93-213), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (v právním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) domáhal určení, že je vlastníkem jedné čtvrtiny nemovitostí ve výroku označených. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a z nich vyvozenými právními závěry o tom, že právní předchůdci žalované (RNDr. L. B.) M. P. a později M. M. nabyli označené nemovitosti - zemědělské pozemky - platně, včetně posouzení předběžné otázky týkající se dědické dohody, uzavřené dne 21. 6. 1969 mezi stěžovatelem a jeho bratrem M. P., když nebyla prokázána existence žádného ze stěžovatelem namítaných důvodů - rozpor s ustanoveními § 37, § 39 a čl. VII. Základních zásad občanskoprávních vztahů občanského zákoníku - pro něž by tato dohoda byla neplatná. Rozhodnutí obecných soudů je založeno mimo jiné na skutkovém závěru, že mezi stěžovatelem a jeho bratrem M. P. došlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví včetně označených nemovitostí do vlastnictví jmenovaného a že nebylo prokázáno, že by šlo o neplatný právní úkon.

Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2005 odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo shledáno po právní stránce za zásadně významné a nešlo proto dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že Nejvyšší soud ČR se měl jeho dovoláním meritorně zabývat, neboť namítl nesprávné posouzení dohody o vypořádání dědictví odvolacím soudem. Názor Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí odvolacího soudu musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací praxe, nemá oporu v § 237 odst. 3 o. s. ř., ani v jiném ustanovení o. s. ř. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že zamítnutím návrhu na provedení důkazu výslechem svědkyně JUDr. B. S. (bývalé pracovnice Státního notářství Praha - západ) a přečtením směrnice ministra spravedlnosti ČSR ze dne 2. listopadu 1955 (D 908/55-HSOS/2) bylo stěžovateli znemožněno unést důkazní břemeno. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné; v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.): pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Obdobně neshledal Ústavní soud, že by rozsudkem Krajského soudu v Praze a v řízení mu předcházejícím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud dospěl ke shodě se soudem I. stupně a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) k názoru stran stěžovatelem tvrzené neplatnosti dědické dohody ze dne 21. 6. 1969; tento jeho právní názor má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci a rovněž tak se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal v souladu se zákonem s tvrzeními stěžovatele v odvolání (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Pouhým zaujetím stěžovateli nepříznivého právního názoru nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

V souvislosti s výtkou stěžovatele stran neprovedení jím navržených důkazů se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). V dané věci podle názoru Ústavního soudu bylo dokazování provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (viz odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů). Rovněž tak se odvolací soud řádně vypořádal i s tím, proč není nutné stěžovatelem navržené důkazy provést. Nejde tedy ani o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto ve věci nedošlo.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatele na odložení právních účinků vpředu označeného rozsudku Krajského soudu v Praze sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.