III. ÚS 213/17
III.ÚS 213/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. března 2016, č. j. 71 T 243/2015-180, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2016, č. j. 3 To 181/2016-215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, č. j. 6 Tdo 1398/2016-23, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2017, která splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl v záhlaví vymezeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byla stěžovateli rovněž uložena povinnost zaplatit poškozeným D. I. a J. I. (dále jen "poškození") na náhradě škody částku 5.500,- Kč.

3. Skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, měl zjednodušeně řečeno spočívat v tom, že stěžovatel během přerušení výkonu trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost se pod falešnou záminkou měl vloudit do bytu poškozených a zde využít krátkého okamžiku, v němž se nacházel sám v kuchyni mimo dohled poškozených, a odcizit z peněženky, která se zde nacházela, částku 5.500,- Kč.

4. Podstatné argumenty nalézacího soudu podporující závěr o vině stěžovatele, vtělené do odůvodnění jeho napadeného rozsudku, spočívaly zejména v tom, že poškození stěžovatele bezpečně poznali, přičemž jejich výpovědi byly koherentní a vzájemně souladné. Tuto výpověď podpořil i kamerový záznam z bezpečnostního kamerového systému, zachycující stěžovatele, kterak v doprovodu jednoho z poškozených vchází do bytového domu, v němž poškození bydlí. Na tomto kamerovém záznamu stěžovatele ztotožnil jeho vychovatel z věznice a jeho bývalá partnerka, přičemž jeho odění korespondovalo s oděvem, který měl stěžovatel v rozhodné době uložen ve věznici.

5. Stěžovatel naproti tomu v průběhu řízení setrvával konzistentně na tom, že čin nespáchal, a popřel, že by poškozené znal. V inkriminovanou dobu se podle své výpovědi pohyboval v okolí bydliště poškozených, neboť zde bydlí řada jeho přátel, s poškozenými se ovšem nesetkal a ani s nimi nekomunikoval. Jeho obhajoba dále spočívala v tom, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána, že celé dokazování bylo provedeno jednostranně k jeho tíži, že se soud nijak nevypořádal se skutečností, že stěžovatel neměl motiv ke spáchání činu kladeného mu za vinu, neboť v průběhu výkonu trestu odnětí svobody pracoval a disponoval tak vlastními finančními prostředky, a že soud k závěru o vině dospěl mimo jiné také na základě jeho předchozí trestní minulosti, což je nepřípustným porušením zásady presumpce neviny. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že nebyly zajištěny žádné daktyloskopické ani odorologické stopy případně usvědčující svědectví nezainteresované třetí osoby, které by jej ze spáchání předmětného skutku usvědčovaly. V tomto duchu se nesla obhajoba stěžovatele kontinuálně po celý průběh řízení před obecnými soudy.

6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, jež odůvodnil argumenty zmíněnými sub 5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") se na závěr řízení o odvolání stěžovatele ztotožnil se závěry nalézacího soudu v otázce viny stěžovatele, zrušil však jeho napadený rozsudek v rozsahu výroku o uloženém trestu a sám nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání dva roky a šest měsíců a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění svého napadeného rozsudku odvolací soud v podstatě potvrdil správnost skutkových závěrů nalézacího soudu.

7. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odůvodnil ve shodě s tezemi své obhajoby. Nejvyšší soud toto dovolání svým napadeným usnesením odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Nejvyšší soud zdůvodnil svůj postup tím, že stěžovatel ve svém dovolání v podstatě pouze zopakoval své námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, neuvedl v něm však žádnou námitku, která by naplňovala některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Připustil sice, že v případech tzv. extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by sice byl povinen napadené rozhodnutí zrušit, nicméně v případě stěžovatele dle Nejvyššího soudu o takovou situaci nešlo.

III. Argumentace stěžovatele

8. Odůvodnění ústavní stížnosti odpovídá linii obhajoby stěžovatele po celou dobu trestního řízení. Stěžovatel tak namítá, že 1) obecné soudy závažně pochybily při dokazování; 2) stěžovateli nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky; 3) k závěru o vině stěžovatele přispěla i jeho trestní minulost. Jednotlivé námitky stěžovatel blíže rozvíjí následovně:

9. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy na něj de facto přenesly důkazní břemeno. Ačkoliv na to stěžovatel opakovaně upozorňoval, obecné soudy nedostatečným způsobem prověřily věrohodnost poškozených. Ty nelze považovat za nezaujaté, přičemž sami připustili, že po údajném činu spolu probírali jeho detaily. Nezpochybnitelný objektivní důkaz o vině stěžovatele však chybí. V případě stěžovatele jde tedy o tzv. situaci "slova proti slovu", přičemž ke spolehlivému vyvrácení tvrzení stěžovatele, že v bytě poškozených nikdy nebyl, nedošlo. Obecné soudy tak nedosáhly standardů vyžadovaných pro uznání viny stěžovatele, a když přesto obecné soudy tento závěr učinily, postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Skutkové závěry obecných soudů jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

10. Ad 2) stěžovatel uvedl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty údajného trestného činu. Obecné soudy se podle něj nevypořádaly s absencí motivu k takovému činu, neboť stěžovatel disponoval finančními prostředky, a tedy neměl důvod uchýlit se ke krádeži.

11. Ad 3) je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy dovodily jeho vinu mimo jiné s oporou o jeho trestní minulost, když nalézací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku mimo jiné odkázal na trestní minulost stěžovatele a zdůraznil, že tento se v minulosti dopustil obdobné trestné činnosti majetkového charakteru. Dle názoru stěžovatele je však takový postup nepřípadný a zpochybňuje nestrannost a nezaujatost tohoto soudu vůči němu. Na podporu této své námitky stěžovatel odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31).
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

12. Než Ústavní soud mohl přikročit k rozhodování o ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů jejího projednání podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že tyto jsou splněny, neboť ústavní stížnost byla v zachované lhůtě podána proti rozhodnutím orgánů veřejné moci po předchozím vyčerpání všech zákonem předpokládaných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, z jejího obsahu je zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, v jaké věci, z jakých důvodů a jaká svá Ústavou zaručená základní práva či svobody považuje za porušená napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci, a byly k ní připojeny i předepsané přílohy.

V. Posouzení Ústavním soudem

13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("dále jen Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, rozdělení úkolů a z nich vyplývající práva a povinnosti, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

14. V postupu obecných soudů nenalezl Ústavní soud žádné pochybení, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele. Ten jak po celou dobu řízení před obecnými soudy, tak ve své ústavní stížnosti napadá toliko skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy, zejména soud nalézací. Skutková zjištění, učiněná obecnými soudy, však v zásadě Ústavní soud nepřezkoumává [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), a další judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou]. Žádná z těchto situací však v případě stěžovatele nenastala, a tedy Ústavnímu soudu se ani neotevřela možnost do činnosti obecných soudů zasáhnout. S jednotlivými námitkami stěžovatele se pak Ústavní soud vypořádal takto:

15. Námitce stěžovatele ad 1) nelze přisvědčit. Provedené dokazování i odůvodnění skutkových závěrů nalézacího soudu nevykazuje žádné ústavně-právní deficity. V obecné rovině lze souhlasit s argumentem stěžovatele, že dokazování v trestním stíhání proti němu se ocitlo v situaci tzv. "slova proti slovu". Tyto situace však "automaticky" nevyžadují povinnost soudu zprostit obviněného obžaloby z důvodu aplikace zásady in dubio pro reo, nýbrž toliko povinnost pečlivě prověřovat věrohodnost obou osob poskytujících vzájemně rozporná tvrzení, přezkoumávat pravdivost těchto tvrzení a v případě, že soud po splnění těchto požadavků nabude přesvědčení o vině obviněného bez rozumných pochybností, důkladně zdůvodnit, proč soud usvědčující výpovědi uvěřil [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213), nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521), nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)].

16. Tyto požadavky nalézací soud splnil a jeho závěru o vině stěžovatele tak Ústavní soud nemá co vytknout. Se stěžovatelem nelze totiž souhlasit v tom, že provedené dokazování nevyvrátilo pravdivost jeho tvrzení, že v bytě poškozených nikdy nebyl, a tedy že se rozpor mezi jeho tvrzením a tvrzením poškozených nepodařilo odstranit. Jestliže na základě vzájemně i vnitřně koherentních výpovědí poškozených, podpořených kamerovým záznamem, na němž stěžovatele vstupujícího v doprovodu jednoho z poškozených ztotožnily nezávisle na sobě dvě osoby, které stěžovatele dobře znají, nalézací soud tvrzení stěžovatele neuvěřil, není tento jeho závěr v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ústavní soud na tomto místě rovněž podotýká, že dokazování v českém trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, jejímž těžištěm je vnitřní přesvědčení soudce o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž soud nemá při dodržení předepsaného procesního postupu po kompletním, řádně a nestranně provedeném dokazování o vině obviněného důvodné pochybnosti [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), a mnohé další]. Nabude-li v souladu s těmito přísnými požadavky soud vnitřní přesvědčení o vině určité osoby tak, jak učinil nalézací soud ohledně viny stěžovatele, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby tento závěr přehodnocoval.

17. Námitku ad 2) Ústavní soud taktéž nemohl považovat za důvodnou. Znakem subjektivní stránky ani jedné skutkové podstaty trestného činu krádeže, již dle nalézacího soudu stěžovatel naplnil [tedy skutkové podstaty dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 trestního zákoníku], totiž není motiv. Jediné, co tak nalézací soud musel zjišťovat, byl úmysl stěžovatele přisvojit si částku 5.500,- Kč ve vlastnictví poškozených tím, že se jí zmocní. Tomu nalézací soud dostál, neboť skutkový stav tak, jak jej zjistil, tedy skutkový stav, v němž se stěžovatel lstí vloudil do bytu poškozených, kde využil okamžiku, kdy se nacházel mimo jejich dozor a vyjmul z peněženky, která se nacházela ve stejné místnosti, částku 5.500,- Kč, již následně z bytu poškozených odnesl, zjevně jinou než úmyslnou formu zavinění nepřipouští. Jelikož pak stěžovatel popřel, že by byt poškozených vůbec někdy navštívil, nevznikla ani jakákoliv pochybnost o tom, že k odejmutí předmětné částky nedošlo např. omylem či jiným způsobem, vylučujícím úmysl.

18. Konečně ani námitka ad 3) nebyla způsobilá Ústavní soud přesvědčit o tom, že by došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento trestní minulost stěžovatele uvedl toliko v rámci dokazování jeho osobních poměrů, což učinil pro potřeby úvah o uložení trestu, nikoliv úvah o vině. Tomu odpovídá i skutečnost, že trestní minulost stěžovatele výslovně nalézací soud zmínil ve svých vlastních úvahách právě až v pasáži odůvodnění svého napadeného rozsudku, kde se věnuje výroku o trestu. Naopak při svých vlastních úvahách o vyhodnocení dokazování ve vztahu k vině stěžovatele (zejména s. 7 napadeného rozsudku nalézacího soudu) nalézací soud trestní minulost stěžovatele vůbec nezohledňuje. Ani kontextuálně nelze z tohoto odůvodnění vyvodit, že by nalézací soud o vině stěžovatele rozhodl právě s oporou o jeho trestní minulost.

VI. Závěr

19. Ústavní soud nenalezl v trestním řízení proti stěžovateli žádný nedostatek, který by představoval porušení některého z jeho základních lidských práv či svobod. Námitky stěžovatele směřují toliko do oblasti dokazování a cílí na přehodnocení provedeného dokazování. Jelikož však v trestním řízení proti stěžovateli byly dodrženy všechny garance práva na spravedlivý proces a na obhajobu a dokazování, skutkové závěry i odůvodnění napadených rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit, nemohl Ústavní soud těmto námitkám stěžovatele vyhovět, a proto o jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.