III. ÚS 2124/16
III.ÚS 2124/16 ze dne 27. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., t.č. Věznice Všehrdy, Chomutov, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, č.j. 4 Tdo 392/2016-82, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2015, č.j. 3 To 188/2014-1570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") ze dne 9. 12. 2013, č.j. 2 T 168/2011-1159, uznán vinným ad I., 1) trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ad I., 2) účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, a ad I., 3) účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, č.j. 1 T 16/2012-273, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, č.j. 9 To 224/2013-297, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, č.j. 2 T 168/2011-1159, bylo dále pod bodem II. rozhodnuto, že stěžovatel se podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprošťuje obžaloby z jednání popsaných pod body II. 1) - 5) tohoto rozsudku. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. B. a M. B. a poškozená Komerční banka, a. s., byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č.j. 3 To 188/2014-1570, z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I., 3) ohledně stěžovatele (pokud byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby), v navazujícím výroku o trestu, jenž byl stěžovateli uložen a dále v celé zprošťující části pod bodem II. výroku rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za tento trestný čin a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona a účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině pod bodem I., 1) a I., 2) nedotčen, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, č.j. 1 T 16/2012-273, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, č.j. 9 To 224/2013-297, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných M. B. a M. B. bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto a zamítnuto bylo rovněž i odvolání stěžovatele. Ohledně skutků popsaných ve zrušené zprošťující části pod bodem II. napadeného rozsudku byla věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrácena okresnímu soudu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen - ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I., 1) a I., 2), v celé části týkající se obviněných M. B. a M. B. a ve výroku o náhradě škody.

Usnesením ze dne 7. 4. 2016, č.j. 4 Tdo 392/2016-82, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele zatížena vadami, které zasahují do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a těmito rozhodnutími mělo být také porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. l, odst. 2 Listiny.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudů nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že hodnocení důkazů neodpovídá zákonným kritériím a upozorňuje na existenci tzv. opomenutých důkazů. Podle názoru stěžovatele jsou skutkové závěry soudů založeny toliko na spekulacích, neúplně provedeném dokazování a na odmítání hodnověrnosti důkazů potvrzujících jeho obhajobu. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho obhajoba nebyla zákonným způsobem vyvrácena, když důkazy na jeho obhajobu soudy buď neprovedly, nebo je hodnotily v jeho neprospěch jako účelově vytvořené, aniž pro to měly jakákoliv relevantní skutková zjištění. Nejednalo se přitom o ojedinělé důkazy, ale o celý souhrn důkazů do sebe vzájemně zapadajících a vyvracejících jeho obvinění. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pokud by soudy prováděly a hodnotily důkazy zákonným způsobem a nikoliv selektivně, závěr o jeho vině by nemohl být vysloven, neboť provedenými důkazy bylo jednoznačně vyloučeno, aby se vše odehrálo tak, jak vzaly soudy za prokázané.
III.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Pro úplnost lze doplnit, že Ústavnímu soudu byla nejprve dne 29. 6. 2016 doručena ústavní stížnost zpracovaná JUDr. Miroslavem Zámiškou, ke které však nebyla připojena plná moc pro zastupování před Ústavním soudem. Dne 1. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost zpracovaná JUDr. Ladislavem Dusilem, ke které byla připojena také plná moc pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud vyzval JUDr. Zámišku k předložení speciální plné moci k zastupování stěžovatele před Ústavním soudem, JUDr. Zámiška požádal Ústavní soud o prodloužení lhůty k předložení speciální plné moci do 15. 12. 2016, avšak tato plná moc nebyla Ústavnímu soudu doručena ani ke dni rozhodnutí. Ústavní soud proto vycházel z ústavní stížnosti zpracované JUDr. Ladislavem Dusilem.

IV.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel však v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání, a to přestože na tyto námitky soudy ve svých rozhodnutích již vhodně reagovaly. Stěžovatel tak nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavněprávní judikaturou bylo přitom již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Jestliže soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].

V.

Ústavní soud zohlednil stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla v daném směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

Přesvědčení stěžovatele o chybách v provedeném dokazování, v hodnocení důkazů a ve zjišťování skutkového stavu obecnými soudy Ústavní soud nesdílí. K závěru o vině stěžovatele soudy dospěly na základě rozsáhlého dokazování - soudy provedly celou řadu důkazů, které nejen přehledně rekapitulovaly (viz s. 14-22, s. 25-38, s. 40-62 rozsudku okresního soudu, s. 23 a násl. rozsudku krajského soudu), ale také náležitě hodnotily, a to při zvažování všech okolností jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Přes komplikovanost důkazní situace rozhodně nelze říci, že by soudy skutkový stav zjišťovaly povrchně, když je naopak možno konstatovat, že skutková zjištění mají v provedeném dokazování dostatečnou oporu.

V souvislosti s námitkami týkajícími se tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další). Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je pak patrné, že s námitkou stěžovatele stran opomenutých důkazů se ztotožnit nelze.

Důvody pro závěr spočívající v tom, že by dokazování bylo vedeno jednostranným způsobem nebo že by důkazní návrhy stěžovatele byly ignorovány, totiž z rozhodnutí nevyplývají. Naopak, velké množství důkazů soudy provedly právě na základě návrhů stěžovatele, a pokud se s některými návrhy obhajoby na další doplnění dokazování neztotožnily, svůj postup také zdůvodnily. Ke konkrétním námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti lze pak odkázat zejména na s. 23-34 rozsudku krajského soudu, přičemž na s. 23-25 je nastíněn způsob fungování společností, ve kterých figuroval stěžovatel (jeho aktivní role a toliko formální úloha další osob), na s. 26-27 jsou shrnuty a zhodnoceny výsledky dokazování stran dodatečného daňového přiznání, na s. 27-31 je popsána a vyhodnocena činnost stěžovatelem najatých detektivů a její výsledky, na s. 31 je uvedeno, že soud, s ohledem na již uvedenou argumentaci, nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování obhajobou navrhovaným způsobem, a na s. 31-34 je blíže rozvedeno, proč soud nepovažoval za potřebné vyslechnout stěžovatelem najaté detektivy a prověřovat další listiny získané v souvislosti s jejich činností, když způsob jejich opatřování pokládal za účelový a manipulativní. Naznačené odůvodnění přitom nelze považovat za nedostatečné a nedostatky významné z pohledu kautel ústavního práva tak v tomto směru Ústavní soud neshledal.

Navzdory tvrzením stěžovatele se soudy důkazy zabývaly komplexně a vzájemně je konfrontovaly, a to i v kontextu jeho obhajoby, se kterou se taktéž adekvátně vypořádaly. Není pravdou, že by považovaly důkazy, které stěžovatel předkládal na svou obhajobu, za účelově vytvořené, aniž pro to měly jakákoliv relevantní skutková zjištění. Soudy se zabývaly věrohodností obžalovaných i jednotlivých svědků, popsaly způsob zapojení tzv. bílých koňů do trestné činnosti stěžovatele i důvody, které je vedly k závěru o tom, že listinné důkazy předkládané stěžovatelem v průběhu soudního projednávání jeho věci jsou vyhotovovány účelovým způsobem (viz např. argumentace k okolnostem činnosti soukromých detektivů najatých stěžovatelem, k časovým souvislostem týkajícím se postupného předkládání listin stěžovatelem nebo k umístění podpisů na listinách na s. 27-33 rozsudku krajského soudu). Z odůvodnění rozsudků je současně zřejmé, kterým výpovědím a listinám soudy uvěřily a kterým ne, jakož i které skutečnosti vzaly soudy nakonec za prokázané a proč tomu tak bylo. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se pečlivě zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, ty hodnotily v souladu s požadavky vyjádřenými v § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele.

Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, Ústavní soud pro toto tvrzení v napadených rozhodnutích oporu nenalezl. Přisvědčit však nelze ani námitce stěžovatele spočívající v tom, že z rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Svá rozhodnutí soudy opřely o podrobnou a přiléhavou argumentaci, ze které je patrná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry, které s učiněnými skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu zjevně nejsou. Soudy vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily, přičemž vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, a ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.