III. ÚS 2100/12
III.ÚS 2100/12 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Eleny Stonjekové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, AK se sídlem Praze 3, Táboritská 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012 č. j. 22 Co 455/2011-118, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 5. 6. 2012 a doplněným dne 14. 8. 2012 se JUDr. Elena Stonjeková (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením vydaným v řízení o návrhu na určení neúčinnosti doručení jí adresovaných písemností podle § 50d o. s. ř. byla porušena základní práva dle čl. 6, čl. 8, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 12. 3. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v řízení o zaplacení částky 29 082,- Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2010 č. j. 7 C 114/2010-38 zamítl návrh žalobkyně na určení neúčinnosti doručení jí adresované výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 a jí adresovaného předvolání k jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2011.

Obě výše uvedené písemnosti byly žalobkyni doručovány v průběhu odvolacího řízení odvolacím soudem. Ten ze spisu zjistil, že předvolání k jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2011 bylo žalobkyni doručeno 18. 10. 2011, tedy v době, kdy se nenacházela ani na léčebném pobytu v Lázních Jeseník ani na předchozím pobytu ve Vysokých Tatrách. Z přípisu žalobkyně ze dne 24. 10. 2011 na č. l. 84 spisu jednoznačně plyne, že žalobkyně se s předvoláním k uvedenému odvolacímu jednání nejpozději dne 24. 10. 2011 fakticky seznámila, protože se právě tímto přípisem z tohoto jednání omluvila. Pokud jde o výzvu odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011, na č. l. 85 spisu je zřejmé, že tato byla žalobkyni doručena dne 1. 11. 2011. Z písemného podání žalobkyně datovaného dne 10. 12. 2011 na č. l. 96 spisu plyne, že se žalobkyně s výzvou odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 před provedením tohoto svého podání zcela nepochybně seznámila, a to nejpozději dne 8. 12. 2011, kdy jí byly na její žádost v souvislosti s touto výzvou vystaveny MUDr. Michalem Králíkem lékařské zprávy založené na č. l. 97 a 98 spisu. Předmětný návrh na určení neúčinnosti doručení žalobkyně předala do podatelny odvolacího soudu až dne 16. 1. 2012.

Odvolací soud návrh v části týkající se předvolání k odvolacímu jednání konaném dne 10. 11. 2011 shledal návrhem nedůvodným a opožděným, a v části týkající se výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 návrhem opožděným.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozhodnutí z opatrnosti podala žalobu pro zmatečnost, a tvrdila, že odvolací soud rozhodnutí vydal, jednal ve věci a činil další úkony, ačkoliv věděl, že žalobkyně je mimo bydliště, čímž postupoval rozporně se zákonem, ústavními právy a Listinou, porušil právo na spravedlivý proces a "nepochybně i právo na soukromý život a zdraví, které je bezesporu soukromá záležitost." Poukázala na své podání soudu ze dne 24. 10. 2011, jímž soudu předem sdělila, že se v době od 27. 10. 2011 do konce listopadu 2011 v místě bydliště nebude zdržovat z důvodu léčebného pobytu v Lázních Jeseník; předem řádně omluvila i svůj pobyt ve Vysokých Tatrách v době od 5. 9. do 2. 10. 2011. Vyjádřila přesvědčení, že se jednalo o omluvitelné důvody, řádně předem a včas soudu osvědčené. Dále uvedla, že soud se nezabýval důkazy, kterými prokazovala pravdivost svých tvrzení a nepřihlédl k jejímu zdravotnímu stavu; jeho závěry byly nesprávné a rozporné se skutkovými zjištěními.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud v řízení podle ust. § 50d o. s. ř. o neúčinnosti doručení předvolání k jednání odvolacího soudu na den 10. 11. 2011 a výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011, nesprávně resp. v rozporu se zákonem posoudil okolnosti a důsledky doručení uvedených písemností z hlediska existence jí tvrzených "omluvitelných důvodů", pro něž se nemohla s písemnostmi seznámit; takto mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, v jeho rámci pak právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným odvolacím soudem (právo na soud).

Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem nahrazovat obecné soudy při hodnocení skutečností a důkazů; jeho úlohou je pouze ověřit, zda tyto soudy stranám zajistily spravedlivé řízení; hodnocení skutkových okolností, stejně jako interpretace a aplikace zákona, přísluší v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud také není kompetentní zabývat se stížnostmi, které se týkají skutkových či právních omylů, kterých se měly dopustit obecné soudy, ani hodnotit jejich judikaturu; omezuje se pouze na ověření, že důsledky jejich činnosti jsou v souladu s ústavními předpisy, zejména s Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při posuzování účinnosti doručení předmětných písemností stěžovatelce vycházel především ze skutečností obsažených ve spise, které dostatečně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí; stěžovatelka přitom tyto skutečnosti v ústavní stížnosti nijak relevantně nezpochybnila.

Závěry odvolacího soudu ohledně řádného doručení předmětných písemností shledává Ústavní soud dostatečně odůvodněné a nezakládající jakýkoliv náznak svévole ze strany odvolacího soudu.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.