III. ÚS 2097/12
III.ÚS 2097/12 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K., 2. M. K., 3. P. K. a 4. E. K., zastoupených Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Olomouci dne 3. 2. 2012 č. j. 0 Nt 3002/2012-3, a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Krajského ředitelství Olomouckého kraje, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně navrhli, aby Ústavní soud zakázal výše specifikovanému policejnímu orgánu "pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů" a přikázal mu "obnovit předešlý stav před provedením domovní prohlídky", tj. aby vrátil movité věci zabavené při prohlídce jiných prostor a pozemků konané dne 2. 3. 2012, které byly sepsány v protokolu datovaném (očividně jen z důvodu písařské chyby) dnem 1. 3. 2012 č. j. KRPM-5024-35/TČ-2011-140581-38.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci napadeným příkazem rozhodl s poukazem na § 82 odst. 1 a § 83 odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje prohlídka "bytu č. X nacházejícího se ve III. nadzemním podlaží bytového domu na adrese O., jakož i k prostorám k tomuto bytu náležejícím, kdy tento bytový dům se nachází na parcele č. st. XX, XY a YY a je zapsán na listu vlastnictví č. XXX pro katastrální území Lazce, obec a okres Olomouc, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, kdy vlastníkem bytové jednotky je obchodní společnost Price House, s.r.o., se sídlem Pardubice, Na Třísle 145, IČ 27478149".

Příkaz vydaný k návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 1. 2012 č. j. 1 ZN 451/2011-21, soud odůvodnil podezřením, že ve specifikovaných prostorách se nacházejí věci důležité pro trestní řízení ve věci přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Vycházel ze zjištění, že "dosud neznámý pachatel" pod "přezdívkou IJACEK" v období "nejméně od 13. 2. 2011 do 23. 3. 2011", v rozporu s ustanoveními § 12, § 71 a § 80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), nabízel a blíže neustanovenému počtu uživatelů umožnil kopírovat data v množství nejméně 55 GB, a to prostřednictvím peer-to-peer sítě, k níž se připojoval s využitím IP adresy přidělené stěžovatelce 4/, které byly "internetové služby poskytovány právě v uvedeném bytě".

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že:

1. Napadený příkaz předmětné prostory neidentifikoval řádně, neboť přehlíží, že specifikovaný bytový dům je rozdělen na samostatné jednotky zapsané na odlišném listu vlastnictví. Společnost Price House, s. r. o. přitom v domě vlastní více bytových jednotek.

2. Z tohoto příkazu nevyplývá, že prohlídka představuje neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 158 odst. 3 písm. i) a násl. tr. řádu, resp. z jakých důvodů je třeba tento úkon hodnotit jako neodkladný a neopakovatelný. V uvedeném směru postrádá odůvodnění též protokol o domovní prohlídce, čímž koliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3073/10, a této charakteristice úkonu neodpovídá ani skutečnost, že k trestněprávnímu jednání mělo dojít v období předcházejícímu vydání příkazu a následnému provedení prohlídky přibližně o jeden rok.

3. Příkaz vychází z posléze vyvráceného předpokladu ohledně "sdílení nejméně 55 GB hudebních programů", přičemž policejní orgán následně skutek modifikoval tak, že na zajištěných záznamových zařízeních byl nalezen "nelegální software" a vyčíslil údajnou škodu.

4. Policejní orgán porušil též § 84 tr. řádu, neboť předchozí výslech neuskutečnil řádně, nýbrž jen zachytil na úřední záznam o podání vysvětlení, a prohlídku provedl, ačkoli měl reagovat na ochotu vydat hledané věci dobrovolně.

5. Příkaz byl doručen jen stěžovatelce 4., a nikoli dalším stěžovatelům, kteří se o jeho existenci dozvěděli až v rámci podání vysvětlení policejnímu orgánu dne 17. 5. 2012.

6. Policejní orgán ve vyrozumění ze dne 29. 5. 2012 vychází ze škody, jejíž určení neodpovídá § 137 tr. zákoníku, neboť kalkuluje s historickými cenami již neprodávaného softwaru.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovateli namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.

Pakliže stěžovatelé namítají, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu [resp. § 158 odst. 3 písm. i) a násl. tr. řádu], nedoceňují, že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 N 147/50 SbNU 297, nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu" (srov. obdobně vyznívající nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011).

Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 2 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, nadto specificky zúženy; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v předmětných bytových prostorách je věc důležitá pro trestní řízení, resp. o nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde - přece jen - nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu] byly překročeny.

Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se naznačuje, že Okresní soud v Olomouci právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatelé dovolávali, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.

Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že ve vymezených prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti či výstižnosti příslušných určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.

V podrobnostech, a již jen stěžovatelům na vysvětlenou, lze poznamenat následující:

Ad 1. Výtka ohledně identifikace bytové jednotky údaji zapsanými v katastru nemovitostí je zatížena přepjatým formalismem, neboť výroková část soudního příkazu nevyvolává relevantní pochyby ohledně prostor, v nichž má být domovní prohlídka provedena.

Ad 2. Ohledně absence výslovného poukazu na § 160 odst. 4 tr. řádu je v ústavněprávní rovině určující, že důvody pro uvedený procesní postup z napadeného příkazu vyplývají, neboť zde soud argumentuje ve prospěch úsudku, že "jiný způsob zajištění těchto důkazů nese riziko, že pachatel data znehodnotí či zatají a ze stejného důvodu nelze domovní prohlídku provést až po zahájení trestního stíhání" (srov. např. sp. zn. III. ÚS 287/96, II. ÚS 298/05, I. ÚS 536/06, IV. ÚS 1780/07 a II. ÚS 3073/10). Soudem uplatněná hlediska bez dalšího nevyvrací ani časové rozpětí mezi údajným trestněprávním jednáním a stěžovatelem zpochybňovanými postupy; stěžovatelé zaměňují neodkladnost domovní prohlídky (danou nebezpečím zničení nebo ztráty důkazu) s naléhavostí zahájení trestního stíhání (srov. zásadu rychlosti řízení vtělenou do § 2 odst. 4 tr. řádu, kterou je nicméně třeba poměřovat s nutností tento úkon relevantně odůvodnit). Stěžovatelům lze přisvědčit potud, že policejní orgán nedostál požadavku ustanovení § 160 odst. 4 in fine tr. řádu, podle nějž v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován; tato procesní vada nicméně nedosahuje ústavněprávní relevance, neboť z jiných záznamů ve spise podchycených před úkonem dle § 160 odst. 4 tr. řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení podmínky neodkladnosti náležitě zkoumaly, resp. na základě jakých konkrétních skutečností k závěru o existenci takových podmínek dospěly (srov. sp. zn. III. ÚS 1132/08 a I. ÚS 515/12).

Ad 3. Ani případné zjištění, že se žádné věci důležité pro trestní řízení při prohlídce nenašly, neznamená samo o sobě její nezákonnost.

Ad 4. Policejní orgán je povinen předchozí výslech zaznamenat do protokolu o provedení domovní prohlídky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 171/03 ze dne 24. 8. 2004); ústavněprávní deficit nicméně nezakládá situace, kdy tento orgán ve specifikovaném protokolu pouze konstatoval provedení výslechu podle § 84 tr. řádu a jeho obsah již zachytil v úředním záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu. K vůli stěžovatelky 4/ vydat hledané věci dobrovolně stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná." Z řečeného vyplývá, že v situaci, kdy soudu ani policejnímu orgánu objektivně nemohlo být zřejmé, na jakých záznamových médiích se příslušná data nacházejí, stěžovatelčino sdělení, že "domovní prohlídku umožní ... a vydá věci důležité pro trestní řízení" (viz úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu), neodstranilo důvody, které Okresní soud v Olomouci vedly k vydání zpochybňovaného příkazu.

Ad 5. Podle ustanovení § 83 odst. 1 tr. řádu se příkaz k domovní prohlídce doručí osobě, u níž se prohlídka koná; je-li takových osob více, postačí doručit opis příkazu kterékoli z nich (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 679).

Ad 6. Argumentace stěžovatelů ohledně výše škody je procesně předčasná, postrádá užší věcnou souvislost s petitem ústavní stížnosti a má místo - případně - až v oponentuře proti rozhodnutí ve věci samé.

Jestliže je tím doložena ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu, přičemž shodnou charakteristiku lze uplatnit ve vztahu k postupu policejního orgánu jednajícího v souladu s ním, není třeba se již zabývat otázkou, zda je v případě skončené prohlídky ve věci dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. sp. zn. III. ÚS 1651/11).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti, založené na námitkách stěžovatelů 1. až 3. Jinak řečeno, obsah napadeného rozhodnutí soudu a postup policejního orgánu nelze - ve sledovaném směru - považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 12 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.

Co do návrhu stěžovatelky 4. je třeba mít na paměti, že podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Z toho plyne, že stěžovatelčina lhůta k podání ústavní stížnosti se v předmětné věci odvíjela od doručení příkazu (k relevanci okamžiku doručení příkazu k domovní prohlídce srov. sp. zn. I. ÚS 6/03, II. ÚS 6/03 a III. ÚS 1607/09), a ani stěžovatelka neargumentuje ve prospěch názoru opačného. (V případě stěžovatelů 1. - 3. Ústavní soud akceptoval coby východisko běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti vyrozumění policejním orgánem dne 17. 5. 2012; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007.)

Jelikož tedy lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 3. 3. 2012, skončil její běh dnem 2. 5. 2012; byla-li ústavní stížnost podána až 5. 6. 2012, stalo se tak po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti - stran stěžovatelů 1. - 3. - zjevně neopodstatněný a ve zbylé části - ve vztahu ke stěžovatelce 4. - jako podaný opožděně, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti Usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.