III. ÚS 2095/12
III.ÚS 2095/12 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, správce konkursní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond, a. s., IČ: 45245177, se sídlem Škroupova 441, 500 02 Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Revoluční 3, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1804/2010-273, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Co 2830/2009-229 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2008 č. j. 8 C 131/2000-157, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. září 2009 č. j. 8 C 131/2000-215, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy ve svých rozhodovacích důvodech, právně opřených o zákon č. 82/1998 Sb. (ve znění pro posouzení věci rozhodném), vycházely z toho, že škoda (jakožto jeden z komponentů tvořících základ objektivní odpovědnosti státu za škodu) musí být postavena najisto. V kontextu rozhodované záležitosti navrhovatele shodně konstatovaly, že v daném případě nejprve musí být rozhodnuto, zda a v jaké výši budou uspokojeny jeho nároky v jiném řízení (v konkursním řízení vedeném proti společnosti IFM a. s.), přičemž teprve poté bude možno posuzovat, zda v té části, v níž jeho nároky případně uspokojeny nebudou, odpovídá stát za škodu, která navrhovateli podle něj (jeho skutkových tvrzení) vznikla. Vyšly tedy z toho, že existence předpokladů zakládajících objektivní odpovědnost státu za škodu, tj. v tom rámci i škoda, musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich.

Tomuto náhledu stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje a stejně jako v předchozím řízení namítá, že náhrada škody je v rámci konkursního řízení proti společnosti IFM a. s. "vzhledem k obsahu konkursní podstaty vyloučena", a tudíž jde o závěr přehnaně formalistický, jenž je v rozporu s principem spravedlnosti a přiměřenosti. Krajskému soudu v Českých Budějovicích dále vytýká, že v rozporu s § 93 o. s. ř. nepřipustil, aby na jeho straně vstoupil do řízení správce konkursní podstaty úpadce IFM, a.s. Pro uvedené se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).

V posuzované záležitosti navrhovatele interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak sluší se říci, že Nejvyšší soud, jemuž přísluší primárně (ex lege) sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na celou řadu svých rozhodnutí tento výklad potvrzujících též řádně odkázal.

Za této situace je posouzení otázky, zda měl odvolací soud připustit, aby vstoupil do řízení správce konkursní podstaty úpadce IFM, a.s., nadbytečné; podstata věci (co do výsledku rozhodnutí podloženého vysloveným právním závěrem, dle něhož nelze prozatím dovodit, že by navrhovateli vznikla škoda a v jaké výši) by tím totiž nebyla jakkoliv dotčena.

S ohledem na uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.