III. ÚS 2086/09
III.ÚS 2086/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2009 č. j. 29 Cdo 1635/2009-601, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2008 č. j. 2 Ko 170/2008-581, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008 č. j. 96 K 9/2001-567, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2009 a doplněné po výzvě soudu k odstranění vad návrhu podáním doručeným dne 24. 9. 2009, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jeho názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Podstatou námitek stěžovatele je údajně vadné doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006 č. j. 1 Ko 25/2006-510, které stěžovatel, jak sám uvádí, osobně převzal dne 27. 6. 2006. Při prvním doručení výše označeného usnesení údajně nebyly do spisu zaevidovány některé z vrácených doručenek, proto bylo potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006 na pokyn soudce stěžovateli doručeno "podruhé" dne 1. 9. 2006 (podle tvrzení stěžovatele dne 7. 9. 2006).

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dne 2. 11. 2006; soud prvního stupně je jako opožděné odmítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 1 Ko 230/2007 odmítavé usnesení soudu prvního stupně zrušil s tím, že uložil soudu prvního stupně znovu se zabývat otázkou včasnosti podaného dovolání. Usnesením bylo znovu podané dovolání odmítnuto jako opožděné.

Stěžovatel dále polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a tvrdí, že při posuzování "druhého doručení" měl soud postupovat za použití analogie legis podle ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř.

II. Z obsahu spisu a ze stěžovatelem zaslaných příloh se zjišťuje:

V konkursním řízení, vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 96 K 9/2001, měl stěžovatel postavení úpadce.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2005 č. j. 96 K 9/2001-400 schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku a vyúčtování odměny správce konkursní podstaty Ing. Miloslava Bárty. Proti tomuto rozhodnutí podal úpadce odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2006 č. j. 1 Ko 25/2006-510 tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel podal dne 2. 11. 2006 proti potvrzujícímu druhoinstančnímu rozhodnutí dovolání, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 č. j. 96 K 9/2001-535 odmítnuto z důvodu opožděnosti.

Proti odmítavému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 podal stěžovatel odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007 č. j. 1 Ko 230/2007-556 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 č. j. 96 K 9/2001-535 zrušeno a věc byla vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.

Poté se prvoinstanční soud znovu zabýval problémem řádného doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006 a z obsahu spisu konstatoval, že označené usnesení bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 22. 6. 2006, totožné usnesení bylo pro pozdní vrácení doručenky stěžovateli doručeno dne 1. 9. 2006. Toto opakované (nesprávné) doručování jednoho usnesení nezakládá však běh nové (další) lhůty, proto posledním dnem lhůty k dovolání byl den 22. 8. 2006. Jestliže stěžovatel podal dovolání na poštu až dne 6. 11. 2006, jde o dovolání opožděné. Z těchto důvodů Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2008 č. j. 96 K 9/2001-567 stěžovatelovo dovolání, podané dne 2. 11. 2006, jako opožděně podané odmítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2008 č. j. 2 Ko 170/2008-581 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008 potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními a právním závěrem z nich vyvozeným.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1635/2009-601 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími proti usnesení dovolacího soudu a konstatuje, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud ve shodě s ustálenou judikaturou odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatel sice akceptuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, vznáší však výhradu, že dovolací soud prý "nevysvětlil, proč bylo již dříve Městským soudem v Praze v roce 2007 a Vrchním soudem v Praze o jeho dovolání rozhodováno".

Výše uvedená argumentace je zmatečná. Stěžovatel zřejmě přehlédl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 č. j. 96 K 9/2001-535, které má na mysli, bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007 č. j. 1 Ko 230/2007-556, právě pro neúplné odůvodnění v otázce posouzení opožděnosti stěžovatelem podaného mimořádného opravného prostředku (v této otázce lze odkázat na závěry uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003 č. j. 29 Odo 501/2001-241). Nešlo tedy o rozhodování "o dovolání" (ve smyslu ustanovení § 243b o. s. ř.), ale pouze o posouzení, zda stěžovatel uplatnil dovolání v zachované lhůtě či nikoliv. Jde přitom o úkony soudu prvního stupně (§ 241b o. s. ř.), které je povinen provést soud prvního stupně dříve, než předloží věc dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání.

Z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je v případě potvrzujícího nebo měnícího rozhodnutí ve věci konkursu a vyrovnání přípustné jen proti rozhodnutí ve věci samé (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 502/2005 a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07, posledně uvedené dostupné na http://nalus.usoud.cz). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost není tedy rozhodováním ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť v daném případě dovolací soud nerozhodoval o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost "z důvodů závisejících na jeho uvážení". V takovém případě nelze použít pro počítání lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, která jsou rovněž napadena předmětnou ústavní stížností, dobrodiní výše citovaného ustanovení, ale zákonná 60denní lhůta se odvíjí od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem bylo v daném případě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008 č. j. 2 Ko 170/2008-581.

Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost až po doručení usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2008 č. j. 2 Ko 170/2008-581, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008 č. j. 96 K 9/2001-567, opožděná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1635/2009-601 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbývající části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.