III. ÚS 2083/17
III.ÚS 2083/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patricka Dermota Coxe, zastoupeného Mgr. Kristínou Kohlovou, LL.M., advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 325/7, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 4422/2016-449, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Roberta Mrázka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení, neboť má za to, že "je excesem z posuzovací činnosti Nejvyššího soudu při posuzování obligatorních náležitostí dovolání, čímž došlo k porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce" podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "práva domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavních principů zakotvených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

2. Z napadeného rozhodnutí a z listin přiložených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit částku 130 000 EUR s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2014 č. j. 3 C 19/2012-192 zastavil řízení ohledně části příslušenství a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou jistinu s příslušenstvím, dále rozhodl o nákladech řízení (doplňujícím usnesením ze dne 22. 10. 2014 č. j. 3 C 19/2012-199 rozhodl o dalších nákladech řízení).

3. Rozsudek okresního soudu napadl vedlejší účastník odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Co 345/2015-405 změnil rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení ve vyhovujícím výroku tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Důvod zamítnutí žaloby spočíval ve skutkovém závěru krajského soudu (po zopakování důkazů v odvolacím řízení) odlišném od závěru okresního soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat (a unést důkazní břemeno), že mezi ním a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o půjčce, a neshledal ani jiný právní důvod pro vyhovění žalobě, tj. ručitelský závazek vedlejšího účastníka, příp. jeho bezdůvodné obohacení (srov. str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu).

4. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu (vyjma nenapadnutého výroku o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 4422/2016-449 odmítnuto podle § 243c odst. 1 věta první občanského soudního řádu, neboť v dovolacím řízení nelze pro vadu pokračovat, když stěžovatel nedostál zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech). V odůvodnění připomenul (s odkazy na svoji judikaturu) požadavky vymezení přípustnosti dovolání a zdůraznil, že k vadám řízení lze přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, v rozporu s principem právní jistoty, až po uplynutí zákonem předepsané šestiměsíční lhůty, když podle akceptačního dopisu bylo dovolání Nejvyššímu soudu předloženo dne 21. 9. 2016 a napadené usnesení je ze dne 27. 4. 2017. Dále je toho názoru, že vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, bylo v něm fakticky obsaženo, a domnívá se, že splnění předpokladu přípustnosti nelze považovat za vadu, která (bez předchozí výzvy soudu) nebyla řádně doplněna nebo opravena, pročež nelze postupovat podle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu tak, že o odmítnutí dovolání rozhodne předseda senátu. V další části se zaměřil na odůvodnění svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, pro něž hledá oporu v judikaturních závěrech Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu. Posléze formuluje argumenty na podporu tvrzení o porušení jeho práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít, stručně vyjádřeno, tím, že napadené usnesení přijal předseda senátu, nikoliv senát.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné opravné prostředky nejsou přípustné.

IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Stěžovatel svým dovoláním, jako mimořádným opravným prostředkem, ze dne 20. 8. 2016 napadl rozsudek krajského soudu; Nejvyšší soud dovolání shledal vadným.

8. Ústavní soud připomíná notorietu, že dovolání je procesním úkonem, jehož essencialia jsou de lege lata vymezena dikcí § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Chybí-li některá ze zákonných náležitostí, jde o úkon vadný. Z konstrukce uvedeného ustanovení vyplývá, že jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde jednak o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury a o požadavek na judikaturní odklon.

9. Stěžovatel ve II. části dovolání označené jako "přípustnost a důvodnost dovolání" vyjádřil přesvědčení, že rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které měly být odvolacím soudem posouzeny jinak. Z toho dovodil, že jeho odvolání je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Poté uvedl, že důvodem jeho dovolání je skutečnost, že rozsudek krajského soudu hned v několika ohledech spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na posouzení otázek, které měly být odvolacím soudem posouzeny jinak. Vyjádřil přesvědčení, že krajský soud zejména chybně vyložil a aplikoval § 213b odst. 2 ve spojení s § 212a odst. 5 občanského soudního řádku, když nedovodil, že došlo k vadě řízení před soudem 1. stupně, v návaznosti na chybějící poučení dle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, přičemž "zároveň žalobce upozornil na svůj odlišný právní názor na věc a na potřebu předložení důkazů stran uzavření půjčky, důsledkem jejichž nepředložení by bylo neunesení důkazního břemene žalobcem", a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, když "odvolací soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění písemné formy soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právně relevantní otázky související s předmětem soudní ochrany". Na tomto základě uzavřel, že jeho dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné podle § 241a občanského soudního řádu s tím, že jednotlivé důvody podrobněji níže rozvádí. Následuje argumentace o porušení poučovací povinnosti a o vadě řízení a obsáhlá tvrzení o absenci řádného odůvodnění rozsudku krajského soudu.

10. Ústavní soud po zjištění obsahu stěžovatelova dovolání přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že stěžovatel nedostál zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž nelze pro tuto vadu pokračovat v dovolacím řízení, a dodává, že se stěžovatel o formulaci relevantní otázky (srov. výše bod 8.) ani nepokusil.

11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (ale též z obsahu ústavní stížnosti - zejména její bod 9.) lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (ve třetím čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

12. Stěžovatelovu námitku o nedodržení šestiměsíční lhůty pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro vady (§ 241c odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu) shledal Ústavní soud důvodnou, avšak nezpůsobilou (pro její marginální povahu, bez vlivu na meritum věci) pro kasaci napadeného usnesení.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.