III. ÚS 2068/17
III.ÚS 2068/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Michalem Janíčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 428/130, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017 č. j. 10 To 150/2017-675 a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. března 2017 č. j. 1 T 78/2015-635, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah nápadných rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 10. 2015 č. j. 1 T 78/2015-484 pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání, jehož se měl dopustit tím, že v období nejméně od jara 2013 do 17. 10. 2014 vykonával zejména kamenické a zednické práce, které jsou řemeslnou živností podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nebyl držitelem žádného platného živnostenského oprávnění. Za předmětnou činnost přitom vyúčtoval nejméně 18 klientům a získal takto minimálně částku ve výši 286 000 Kč. Za tento přečin mu pak byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce trvání 16 měsíců. Shora uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 2015, kdy bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 9 To 583/2015 zamítnuto jeho odvolání.

3. Tento výsledek trestního stíhání se stěžovatel snažil zvrátit, jak v rámci správního soudnictví (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 As 121/2017), tak mimo jiné i opakovanými návrhy na obnovu řízení podle § 277 a násl. trestního řádu. Také druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2017 č. j. 1 T 78/2015-635 zamítl. Vzhledem k argumentaci, na níž ústavní stížnost spočívá, postačí přitom uvést, že soud dospěl k jednoznačnému závěru, že v žádném případě nevyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly, buď již samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již soudu známými, jakkoliv ovlivnit předchozí pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé. Stěžovatelem v návrhu na obnovu řízení tvrzené skutečnosti totiž byly soudu již dříve známy. Je sice pravda, že při rozhodování o vině a trestu ve věci stěžovatele soud neměl k dispozici posudek o jeho částečné invaliditě, nicméně samotný posudek se vztahuje toliko k poklesu pracovní schopnosti stěžovatele, když k hodnocení duševního stavu se vyjadřoval již v nalézacím řízení stěžovatelův ošetřující lékař - specialista, jehož vyjádření soud jako důkaz v řízení řádně provedl, k čemuž ostatně stěžovatel neměl tehdy žádné námitky.

4. Následná stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu proti citovanému usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. I podle krajského soudu sice před vydáním odsuzujícího rozsudku nebylo soudu známo, že stěžovatel byl s účinností od 1. 6. 2015 uznán invalidním, ovšem ani jím dodatečně doložený posudek o invaliditě nelze považovat za skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Na podkladě posudku o přiznání invalidity totiž podle krajského soudu nevyvstávají pochybnosti o tom, že by stěžovatel nebyl za své jednání trestně odpovědný a jeho zhoršený zdravotní stav (který byl známý již i ze zpráv opatřených v přípravném řízení) nemůže vést k závěru, že by původně uložený mírný a výchovný trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo že by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

II. Argumentace stěžovatele

5. S uvedenými závěry obecných soudů však stěžovatel nesouhlasí. Podle závěrů lékaře posuzujícího stupeň poklesu jeho pracovní schopnosti trpí závažnou duševní poruchou, která významným způsobem ovlivňuje jeho jednání. Stěžovatel trpí smíšenou poruchou osobnosti, přičemž jde o postižení středně těžké, s podstatným narušením pracovního a společenského fungování. Duševní porucha stěžovatele je nadto dlouhodobého charakteru a nelze tak vyloučit, že jí trpěl již v době, kdy se měl dopustit trestné činnosti, pro kterou byl posléze stíhán. Podle stěžovatele tak byly v jeho případě splněny podmínky nutné obhajoby a soudy mu měly ustanovit obhájce. Neučinily-li tak, porušily jeho právo na spravedlivý proces i právo na obhajobu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

9. Z dokumentace, kterou sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, vyplývá, že stěžovatel mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat jej s tím, že je schopen chápat smysl trestního řízení a účel uloženého trestu. Stěžovatelova porucha osobnosti a porucha přizpůsobení mu tak sice ztěžuje orientaci v sociální realitě a znamená mimo jiné pokles schopnosti vykonávat práci, nicméně - a to je podstatné - na jeho trestněprávní odpovědnost nemá vliv. Stěžovatel pak eventuálně jiné důvody nutné obhajoby v jeho věci podle § 36 a násl. trestního řádu v ústavní stížnosti netvrdí. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že ani prostor daný ústavní stížností stěžovatel (ač zastoupen advokátem) nevyužil k předestření přesvědčivých důvodů, proč v jeho věci jsou podle něj splněny podmínky pro obnovu řízení. I v ústavní stížnosti - kromě tvrzení o svém duševním stavu - tak stěžovatel splnění podmínek pro obnovu řízení dovozuje například od výslechu osob, jež buď v hlavním líčení slyšeny byly, anebo soud za splnění příslušných ustanovení trestního řádu vycházel z jejich vyjádření. Nezbývá tedy než uzavřít, že ani podle Ústavního soudu v posuzované věci podmínky pro povolení obnovy řízení dány nebyly.

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.