III. ÚS 206/05
III.ÚS 206/05 ze dne 16. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 206/05

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem v Praze 3 - Vinohrady, Přemyslovská 11/2346, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, čj. 12 Co 242/2004-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 18. 4. 2005 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, čj. 12 Co 242/2004-209, kterým byl - k odvolání žalobce i žalovaného - zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 12. 2002, čj. 13 C 254/99-155, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (uvedeným rozsudkem soud uložil stěžovateli, aby zaplatil žalobci T. C. částku 163 634,80 Kč s příslušenstvím, dalším jeho výrokem byla žaloba co do částky 539 934,10 Kč s příslušenstvím zamítnuta a dále bylo žalobci uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení o již zmíněném odvolání Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 13 C 254/99, tak, že odvolání žalobce se jako opožděné odmítá, proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, načež Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 12. 3. 2004, čj. 35 Co 385/2003-201, změnil tak, že se odvolání žalobce neodmítá. V tomto rozhodnutí soud označil stěžovatele nesprávně jako "J.H." a přes výslovné upozornění stěžovatele se s touto situací nevypořádal, nevydal opravné ani jiné usnesení, naopak vydal rozhodnutí napadené touto ústavní stížností. Daný postup stěžovatel shledává rozporným s ústavním pořádkem, neboť městský soud rozhodoval o odvolání žalobce dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí soudu o odmítnutí tohoto odvolání. Označený účastník totiž není identický s žalovaným (stěžovatelem), kterého zastupuje JUDr. Josef Novák, advokát, a proto nelze pokládat za prokázané doručení takového usnesení. Nadto má usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2004, čj. 35 Co 385/2003-2001, obsahovat vadu, pro kterou by mohlo být nicotné, a nelze je prý pokládat za rozhodnutí, které odstranilo překážku v projednání odvolání žalobce. Přes upozornění stěžovatele se odvolací soud odmítl věcí zabývat, čímž se dopustil porušení procesních předpisů upravujících odvolání v civilním řízení. Vzhledem k tomu mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 ve vztahu k čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a dále aby rozhodl, že se stěžovateli přiznává náhrada nákladů soudního řízení před Ústavním soudem ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jeho meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, který není ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu přípustný.

Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78). Jedná se o jeden ze základních principů, jež ovládají řízení před Ústavním soudem, a to princip subsidiarity. Tento princip našel svůj odraz v (již ustálené) rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že nelze za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, neboť se nejedná o rozhodnutí konečné, kdy řízení ve věci samé dále pokračuje a stěžovatel má možnost uplatňovat svá práva v rámci tohoto řízení. Jinak řečeno, stěžovatel může své námitky, jež vznáší v ústavní stížnosti, uplatnit v řízení před obecnými soudy a teprve po jeho skončení, po vydání rozhodnutí o věci samé, bude-li ovšem vůbec ve vztahu ke stěžovateli negativní (a stěžovatel se s ním neztotožní), může podat ústavní stížnost.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatel domáhal náhrady nákladů tohoto řízení ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb., z obsahového hlediska se, dle názoru Ústavního soudu, jedná o návrh ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vydat rozhodnutí o tom, že náklady na zastoupení zcela nebo zčásti hradí stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.