III. ÚS 2059/12
III.ÚS 2059/12 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Bohumíra Lány, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3036/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. 22 Co 78/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 26 C 460/2009 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domáhal zaplacení částky 938 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že zavázal žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti stranu povinností zaplatit stěžovateli 13 000 Kč; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Stěžovatelovo následné dovolání dovolací soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, neboť "zcela odpovídá" judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit.

Stěžovatel se v projednávané věci domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 8 C 11/98, které trvalo (včetně řízení dovolacího) jedenáct let. Odvolací soud vypočítal částku, kterou stěžovateli přiznal jako přiměřené zadostiučinění tak, že uvažoval 15 000 Kč za první dva roky řízení a 135 000 Kč za zbývajících devět let; přitom neshledal s ohledem na charakter sporu mimořádné okolnosti pro zvýšení základu nároku. Vzhledem k tomu, že řízení vyžadovalo obsáhlejší dokazování, přistoupil naopak ke snížení základní částky o 10% (pro složitost věci), ke snížení o 30%, protože řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a o dalších 10% s ohledem na menší význam řízení pro stěžovatele; tím dospěl k částce 75 000 Kč, od které odečetl 62.000 Kč, jež žalovaná již plnila, čemuž rezultuje výsledných 13 000 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud řádně neodůvodnil svůj postup, pakliže je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, 30 Cdo 3056/2009) a s jeho stanoviskem ze dne 13. 4. 2011, dle kterého by se základní částka pro určení přiměřeného zadostiučinění měla pohybovat v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Rozporuje dílčí závěry odvolacího soudu, na jejichž základě snížil základní částku o 50%, a odkazuje na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Apicella proti Itálii, dle kterého nepřiměřená délka řízní znamená bez dalšího morální újmu, pročež netřeba v tomto ohledu provádět žádné důkazy. Stěžovatel se rovněž pozastavuje nad úsudkem, že předmětné řízení mělo být složité (přestože v jeho průběhu bylo prováděno toliko standardní dokazování), a upozorňuje i na nedůvodnou disonanci mezi postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího při snížení základní částky odškodnění z důvodu třístupňového řízení, jestliže první přistoupil ke snížení o 20%, zatímco druhý o 30%.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané věci je otázka, zda odvolacím soudem podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávanými články Listiny, případně i stěžovatelem nedovolávanou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35), nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 185), bod 17].

Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury ESLP; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10. 2011, bod 23); připadá též v úvahu, aby soud, který rozhoduje o náhradě, uznal jako relevantní i vlastní průtahy, a promítl je do výše odškodnění (srov. stěžovatelem odkazované rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, bod 96; též nález sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 16, nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, bod 24). Také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, kdy ne vždy musí jít o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).

Rozhodování o výši zadostiučinění je tedy zásadně plně v diskreci obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Je nezbytné, aby vydané rozhodnutí bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, resp. aby v jeho odůvodnění byla srozumitelným způsobem vyložena kritéria, jakými se soud řídil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, body 16 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout tím, že konkrétně a jednoznačně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených kritérií, resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, ESLP nevyjímaje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 42, 43 a 59).

Co do výše výchozí částky přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22). Přijetí tohoto rozmezí nicméně neznamená jeho neměnnost; jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už půjde o snížení nebo zvýšení uplatněného nároku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Snížení výše přiznávané částky přitom může odůvodnit i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod 22, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38).

Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by odvolací soud z těchto zásad relevantně vybočil; již ze samého obsahu ústavní stížnosti je namístě úsudek, že je znal a bral v úvahu, a spor tak může být veden jen o větší či menší míru přiléhavosti jejich uplatnění; ani zde však není důvod k úsudku o ústavně relevantním vybočení z přípustných mezí. Odvolací soud vyjmenoval kritéria, ze kterých vycházel, a na jejich základě stanovenou výši zadostiučinění adekvátně odůvodnil (srov. část VI. stěžovatelem odkazovaného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 206/2010).

Ačkoliv stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti), žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti nesměřuje.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.