III. ÚS 2045/09
III.ÚS 2045/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem AK se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2009 č. j. 25 Co 217/2009-39 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. března 2009 č. j. 18 C 160/2008-28, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. srpna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2009 č. j. 25 Co 217/2009-39, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. března 2009 č. j. 18 C 160/2008-28, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2009 č. j. 25 Co 217/2009-39 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. března 2009 č. j. 18 C 160/2008-28, kterým soud prvního stupně zamítl žádost žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o ustanovení zástupce z řad advokátů.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhá odškodnění za průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, které bylo zahájeno žalobou žalobce a v němž se nyní pokračuje se správcem konkursní podstaty žalobce. Na žalobce byl prohlášen konkurs. V takovém případě jde v tomto sporu o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, a jako takové může být zahájeno jen na návrh správce konkursní podstaty [ust. § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání", a ust. § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.]. Z toho vyplývá, uvedl odvolací soud, že žalobce takové řízení zahájit nemůže, nemá tedy aktivní legitimaci. Pro nedostatek aktivní legitimace v tomto řízení nemůže mít úspěch a jde tak o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tyto závěry podle názoru odvolacího soudu platí jak pro nároky uplatněné z titulu náhrady materiální škody, tak i pro nároky žalobce jako podnikatele na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pro průtahy v řízení, v němž byl účastníkem řízení jako podnikatel. V důsledku toho, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, nejsou u žalobce dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. To brání tomu, uzavřel odvolací soud, aby žalobci mohl být soudem ustanoven pro toto řízení zástupce z řad advokátů (ust. § 30 odst. 1 o. s. ř., ust. § 138 odst. 1 o. s. ř.), jak správně dovodil soud prvního stupně.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho právní věci obecné soudy vadně interpretovaly ust. § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů byly stěžovatelem upozorněny na výklad ust. § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, jaký zaujal Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. listopadu 2005 č. j. 2 Cmo 121/2005-40, podle něhož na straně stěžovatele, jako osoby, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, je dána aktivní věcná legitimace o pohledávkách a nárocích, které nebyly zapsány do konkursní podstaty.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v jeho právní věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř."), proto není splněn jeden z předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a tím tedy nejsou splněny ani předpoklady ust. § 30 o. s. ř. pro ustanovení zástupce z řad advokátů.

Podle ust. § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (ust. § 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů; za podmínek ust. § 30 odst. 2 o. s. ř. ustanoví soud účastníku zástupce z řad advokátů. Podmínkou osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. jsou jednak tzv. poměry účastníka a jednak musí platit, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z uvedeného je zřejmé, že jak osvobození od soudních poplatků, tak navazující možnost ustanovení advokáta jsou podmíněny tím, že se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 19, str. 275, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 17, str. 235, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se žádostí stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zabývaly, avšak neshledaly ji důvodnou. Soud prvního stupně dospěl k opodstatněnému zjištění, že pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatel v tomto řízení nemůže mít úspěch a jde tak v dané věci ze strany stěžovatele o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o. s. ř., proto nejsou u stěžovatele (žalobce) dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. To brání tomu, aby stěžovateli mohl být soudem ustanoven pro toto řízení zástupce z řad advokátů (ust. § 30 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., ust. § 138 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud odvoláním napadené usnesení potvrdil.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že článek 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Pokud stěžovatel požadoval v řízení právní pomoc, mohl si ji sám zajistit tím, že by si sám zvolil zástupce z řad advokátů. Proto je možné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 odst. 2 o. s. ř.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal relevantní důvod k tomu, aby napadená soudní rozhodnutí označil za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.