III. ÚS 2029/17
III.ÚS 2029/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., sídlem Ostrov 3, Zbraslavice, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 29 NSČR 12/2016-B-990, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 1 VSPH 1844/2014-B-844 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-635, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Sberbank CZ, a. s., sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud, stejně jako Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu stanovených zejména v čl. 95 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení [§ 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu.

2. Napadeným usnesením krajský soud v insolvenční věci výše uvedeného dlužníka vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka vydala vedlejší účastnici jako zajištěné věřitelce výtěžek zpeněžení konkrétních zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka v částce 2 966 794,98 Kč (výrok I) a 1 109 730,15 Kč (výrok II), a dále rozhodl o zániku zajišťovacích práv k těmto pohledávkám zpeněžením (výrok III) a uložil povinnost stěžovatelce jednak vydat uvedené částky [výrok IV a) a b)], jednak učinit zápis do upraveného seznamu pohledávek a jednak splnit svou povinnost podle § 167 odst. 5 insolvenčního zákona [výrok IV bod c) a d)], vedlejší účastnici pak uložil sdělit v této souvislosti číslo bankovního účtu (výrok V). Uvedený soud dospěl k závěru, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době reorganizace dlužníka, tj. od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který tak de iure zpeněžování pohledávek prováděl. Insolvenční soud měl dále za to, že zajištění věřitelé mají povinnost k úhradě poloviny zaplacené odměny a hotových výdajů i toho znalce, který zpracoval první znalecký posudek, nicméně byl toho názoru, že soud o odměně znalce usnesením nerozhoduje.

3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud shora označeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku II co do částky 245 902,15 Kč potvrdil, ohledně částky 863 828 Kč toto rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení; kromě toho odmítl stěžovatelčino odvolání proti výroku IV bod b). Odvolací důvody směřovaly k otázce odměny insolvenční správkyně při zpeněžování pohledávek a povinnosti zajištěného věřitele participovat na nákladech znalečného. Vrchní soud uvedl, že bylo-li inkasa pohledávek dosaženo při reorganizaci, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá insolvenční správkyně nárok na odměnu za "zpeněžení" těchto pohledávek; proto v tomto rozsahu usnesení insolvenčního soudu v napadeném výroku II co do částky 245 902,15 Kč shledal věcně správným, a v tomto rozsahu je potvrdil. K otázce znalečného vrchní soud uvedl, že bylo povinností krajského soudu ověřit, zda odměna znalce byla schválena postupem podle § 154 insolvenčního zákona a zda již nedošlo k úhradě příslušné části odměny a hotových výdajů znalců; z těchto důvodů vrchní soud napadené usnesení ve výroku II co do částky 863 828 Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, přičemž odkázal na své závěry vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016, vydaném ve věci téhož dlužníka, ale jiného zajištěného věřitele, kde se již měl vypořádat s identickou argumentací.

II. Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala předcházející řízení, a dále polemizovala s výše již citovaným závěrem obecných soudů, že za dobu od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka do přeměny reorganizace v konkurs insolvenčnímu správci nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, ale odměna podle § 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením § 283 věty druhé insolvenčního zákona. Proti rozhodnutí dovolacího soudu namítla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dospěl k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97. Závěrem stěžovatelka obecným soudům vytkla, že bez řádného odůvodnění rozhodly v rozporu s výslovnou právní úpravou (§ 283 věta druhá insolvenčního zákona), když neuvedly, z jakého důvodu nepovažují pro účely stanovení odměny insolvenčního správce za zpeněžení využití bankovních kont, a v této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků spravedlivého procesu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz sub 8), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

9. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

10. Základem stěžovatelčiných námitek je její tvrzení, že měla nárok na odměnu i za zpeněžení majetku dlužníka v době, kdy byl jeho úpadek řešen reorganizací, tj. podle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Obecné soudy zaujaly názor, že za tuto dobu měla stěžovatelka nárok na odměnu podle § 2 této vyhlášky. Je tak evidentní, že stěžovatelčina ústavní stížnost je toliko polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu insolvenčního správce po dobu reorganizace dlužníka, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se dostatečně vypořádaly již vrchní soud (str. 5 odůvodnění jeho usnesení) a Nejvyšší soud (body 1 až 4 odůvodnění jeho usnesení, včetně odkazu na závěry v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016) ve svých rozhodnutích.

11. K námitce o porušení základního práva na soudní ochranu nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, jestliže by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, bylo-li by jimi současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v posuzované věci neshledal. Ve stěžovatelčině případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

12. Ústavní soud dodává, že již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které tyto soudy návrh stěžovatelky na odměnu za "inkasa" pohledávek dlužníka neakceptovaly, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Skutková zjištění, a o ně se opírající právní závěry obecných soudů, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.