III. ÚS 2028/17
III.ÚS 2028/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 14/2016-B-994, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1841/2014-B-835 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-632, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Wotan Forest, a. s., sídlem Rudolfovská tř. 202/88, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení tvrdíc, že v ústavní stížnosti popsanou absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu dle čl. 95 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení § 3 občanského soudního řádu a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu".

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) se podává, že u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") je vedeno pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012 insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek dlužníka - obchodní společnosti LESS & FOREST s. r. o., - a insolvenční správkyní byla ustanovena stěžovatelka. Nejprve byla usnesením ze dne 30. 1. 2013 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125 povolena reorganizace dlužníka, usnesením ze dne 22. 4. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529 přeměnil krajský soud reorganizaci dlužníka v konkurs s tím, že prohlášením konkursu přechází na insolvenční správkyni (tj. na stěžovatelku) oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. V průběhu řízení podala stěžovatelka krajskému soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištění vedlejší účastnici, jakožto zajištěné věřitelce, a vyčíslila svoji odměnu ze zpeněžení. Krajský soud usnesením ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-632, kromě jiného, vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka vydala vedlejší účastnici výtěžek zpeněžení zastavených zásob dřeva, a to částku 37 533 639,88 Kč (pozn. tato suma nebyla mezi účastníky sporná) a částku 2 439 156,08 Kč (šlo o spornou částku zahrnující odměnu stěžovatelky ve výši 1 575 328,08 Kč a hotové výdaje znalců ve vši 863 828 Kč); posléze uvedený výrok odůvodnil závěrem, že stěžovatelce nenáleží odměna za zpeněžení zásob dřeva v době od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k zásobám dřeva měl v rozhodném oprávnění dlužník, který tak de iure zpeněžování prováděl, a okolností, že o odměně znalce tímto usnesením nerozhoduje, protože by to bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.

3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1841/2014-B-835, potvrdil (mimo jiné) usnesení krajského soudu ohledně částky 1 575 328,08 Kč; ohledně částky 863 828 Kč toto usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelce nevznikl nárok na odměnu za zpeněžení, protože nebylo prokázáno, že by ke zpeněžení dlužníkova majetku (zásob dřeva) docházelo faktickou činností insolvenční správkyně v rozhodném období (před konkursem), ale šlo o pouhé inkaso kupní ceny (jinými slovy, finančního ekvivalentu za prodané zásoby dřeva bylo dosaženo v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník).

4. Potvrzující výrok usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním s odůvodněním jeho přípustnosti formulací dvou otázek týkajících se odměny insolvenčního správce, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 14/2016-B-994, dovolání odmítl s odůvodněním, že s identickou argumentací stěžovatelky se v insolvenčním řízení téhož dlužníka ve věci jiného zajištěného věřitele vypořádal (v její neprospěch) v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016. Závěry z tohoto usnesení stručně zrekapituloval, shrnul, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, a doplnil, že na těchto závěrech zcela setrvává a nemá na nich cokoli měnit ani v poměrech této věci, kdy činnost insolvenční správkyně nespočívala v "inkasu" pohledávek, nýbrž ve zpeněžení (jiného) majetku dlužníka (zastavených zásob dřeva).

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provedla podrobnou rekapitulaci předcházejících řízení a vyslovila nesouhlas se závěry obecných soudů, že insolvenčnímu správci nenáleží odměna v případech, kdy zpeněžuje zajištěné pohledávky zahrnuté do soupisu majetkové podstaty dlužníka v době, kdy má dlužník dispoziční oprávnění, když tyto činnosti vykonává v přímé návaznosti na rozhodnutí insolvenčního soudu a zároveň se výtěžek zpeněžení těchto pohledávek ke dni prohlášení konkursu nachází v majetkové podstatě dlužníka (na bankovních účtech majetkové podstaty zřízených insolvenčním správcem). Na podporu svého tvrzení odkazovala na § 283 odst. 1 insolvenčního zákona a připomínala svůj podíl na inkasu pohledávek v celkovém objemu více jak 2,31 mld. Kč. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením § 283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. Připomenula judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci podporující její přesvědčení o obsahu a rozsahu "zpeněžení", za něž náleží insolvenčnímu správci odměna bez ohledu na to, jak aktivně se podílel na získání této hodnoty.

6. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby obecné soudy bez řádného odůvodnění rozhodly v rozporu s explicitní zákonnou úpravou a neuvedly, z jakého důvodu nepovažují pro účely stanovení odměny insolvenčního správce za zpeněžení využití bankovních kont tak, jak to učinily v napadených rozhodnutích. Nejvyššímu soudu vytkla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dochází k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97. Dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu k požadavkům spravedlivého procesu a uvedla, že v její věci rozhodující obecné soudy všech stupňů absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu dle čl. 95 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny (viz výše bod 1.).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

9. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

10. Základem stěžovatelčiných námitek je její tvrzení, že měla nárok na odměnu i za zpeněžení majetku dlužníka v době, kdy byl jeho úpadek řešen reorganizací, tj. podle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Obecné soudy zaujaly názor, že za tuto dobu měla stěžovatelka nárok na odměnu podle § 2 této vyhlášky. Je tak evidentní, že stěžovatelčina ústavní stížnost je toliko polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu insolvenčního správce po dobu reorganizace dlužníka, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se dostatečně vypořádaly již vrchní soud (str. 5 odůvodnění jeho usnesení) a Nejvyšší soud (body 1 až 4 odůvodnění jeho usnesení, včetně odkazu na závěry v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016) ve svých rozhodnutích.

11. K námitce o porušení základního práva na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu) nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky evidentně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, jestliže by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, bylo-li by jimi současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v posuzované věci neshledal. Ve stěžovatelčině případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

12. Ústavní soud dodává, že již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat". Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které tyto soudy návrh stěžovatelky na odměnu za "inkasa" pohledávek dlužníka ve výši 1 575 328,08 Kč neakceptovaly, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.