III. ÚS 2024/12
III.ÚS 2024/12 ze dne 17. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatelky SQR LEXPORT s. r. o., se sídlem v Bohumíně, Lidická 330, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem v Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010 č. j. 29 Cm 159/2008-117 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2012 č. j. 7 Cmo 62/2011-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vyslovil porušení Listiny základních práv a svobod a nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 11 800 000 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že současně s ústavní stížností podala také dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, se řídí zásadou minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení v dané věci vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je v předmětné věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na shora zmíněné skutečnosti Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh, který je nepřípustný, a podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej jako takový odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2012

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.