III. ÚS 2022/12
III.ÚS 2022/12 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998,proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 30 Cdo 2329/2011-72 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010 č. j. 18 Co 165/2010-59 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2009 č. j. 41 C 95/2008-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces bez zbytečných průtahů dle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2010 č. j. 18 Co 165/2010-59 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2009 č. j. 41 C 95/2008-36 v zamítavém výroku ve věci samé (I.) tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna stěžovateli (žalobci) zaplatit částku 75 000 Kč z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. S ohledem na celkovou délku řízení téměř jedenácti let, procesní složitost, zdlouhavé vedení řízení a žádost stěžovatele o odstranění průtahů považoval soud za odpovídající výši odškodnění částku 120 000 Kč; přiznaná částka 75 000 Kč pak představuje rozdíl mezi částkou 120 000 Kč a částkou 45 000 Kč zaplacenou žalovanou v rámci předběžného projednání nároku stěžovatele.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2012 č. j. 30 Cdo 2329/2011-72 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Výslednou částku přiznaného zadostiučinění nepovažoval za nepřiměřeně nízkou, neboť odpovídá cca 11 000 Kč za jeden rok řízení. Jestliže totiž při částce 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, vymezené stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, by celková částka zadostiučinění činila 165 000 Kč, pak snížení na 120 000 Kč vzhledem k procesní složitosti věci odpovídá přípustným 30 %.

Stěžovatel považuje v ústavní stížnosti výši přiznaného zadostiučinění za nepřiměřeně nízkou, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva; krom toho byla i nedostatečně odůvodněna. Obvodnímu soudu rovněž vytýká, že nesprávným právním posouzením jeho věci, na jehož základě mu zadostiučinění nepřiznal, způsobil další průtahy řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, a jí zakotveného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35), nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 185), bod 17].

Při posuzování průtahů v řízení a přiměřeného zadostiučinění za jimi způsobenou nemajetkovou újmu Ústavní soud vychází z vlastní rozhodovací praxe navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která posléze našla výrazu i ve znění ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. jím stanovených kritérií pro určení výše dotčeného nároku. Ta jsou vypočtena demonstrativně a nebrání soudu přihlédnout i k jiným hlediskům, pakliže se v konkrétní situaci mohou uplatnit jako významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37, a usnesení ze dne 19. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1023/11, bod 23). Mimo jiné mezi ně patří i délka řízení o přiznání nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (srov. rozsudek velkého senátu Apicella proti Itálii, bod 96; též nález sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 16, nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, bod 18).

Určení adekvátní výše zadostiučinění je především věcí obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům; je nezbytné, aby bylo - se zřetelem k požadavku vyloučení svévole - přezkoumatelné, a aby soud uspokojivým způsobem vyložil kritéria, jakými se při jejím určení řídil [srov. nález ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231), nález ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, body 16 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout též tím, že soud konkrétně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených hledisek, resp. podle hledisek vyplývajících z judikatury soudů, Evropský soud pro lidská práva nevyjímaje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 42, 43 a 59).

Ústavní soud v této souvislosti opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22).

To ovšem neznamená - z pohledu ústavněprávního přezkumu - jejich nevyhnutelnou aplikaci vždy, resp. s kasačními důsledky pro jiné určení celkového výše přiměřeného zadostiučiní, jsou-li zde relevantně odlišné situace. Obecné soudy nejsou vyvázány z povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na jeho zvláštnostech, a to i mimo obecně vymezené hranice, ať již ve směru ku snížení anebo zvýšení daného nároku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10), přičemž snížení (oproti rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva) odůvodňuje i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38).

Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec mít i to, zda přiznané zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci; jinými slovy jde o to, zda příslušné závěry obecných soudů nelze považovat za "extrémní" potud, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod. 40).

Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že by obecné soudy při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění prezentované zásady nevzaly v potaz. Naopak z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené ve výše citovaných pramenech, znaly a nepominuly, a spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě; ani zde však není důvod k úsudku o ústavně relevantním vybočení z přípustných mezí. Odvolací soud vyjmenoval kritéria, ze kterých vycházel, a na jejich základě odůvodnil stanovenou výši zadostiučinění, k níž se poté přihlásil i soud dovolací, odvolávaje se metody, které pro judikatorní praxi soudů (srov. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2010) prosadil v návaznosti na judikaturu Evropského soudu.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.