III. ÚS 202/05
III.ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006

N 60/40 SbNU 579
K odůvodnění odmítnutí dovolání pro absenci zásadního významu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 202/05 ve věci ústavní stížnosti D. B., družstevní podnik v likvidaci, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 28 Cdo 852/2004-443, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Co 505/2001 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2001 č. j. 15 C 1/2001-337, jimiž byl řešen restituční případ a Nejvyšším soudem bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
I. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2004 č. j. 28 Cdo 852/2004-443 se ve výroku označeném I. zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 4. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 28 Cdo 852/2004-443, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Co 505/2001 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2001 č. j. 15 C 1/2001-337, tyto však pouze ve výrocích (příp. částech výroků), které nebyly zrušeny citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva, a to zejména právo na soudní ochranu (na nestranný a spravedlivý proces) zakotvené v čl. 90 Ústavy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 1/2001-337, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora citovaným rozsudkem tohoto soudu byla k žalobě Č. K. a J. K. uložena stěžovateli povinnost uzavřít dohodu, na jejímž základě bude každému z žalobců vydán spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 k domu č. p. 351 a parcele p. č. 316, zapsaných na LV č. 132 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Brno-město, pro okres Brno-město, obec B., k. ú. V. Žalobci své právo po skutkové stránce odvozovali z toho, že jejich právní předchůdci byli soukromými podnikateli v restauraci nacházející se v uvedeném domě, jež byla v roce 1956 převzata podnikem R. a j. B. II, který je určitou dobu zaměstnával. Jako majitelé nemovitostí museli platit majetkové dávky, které na nich byly vymáhány. V době, kdy byli v důchodu a neměli finanční prostředky na jejich zaplacení, byl na ně činěn nátlak, aby svůj majetek odevzdali státu, a tak dne 1. 7. 1963 učinili "dobrovolnou" nabídku k převodu nemovitosti do vlastnictví státu. Tento dar byl MNV dne 13. 4. 1964 na úhradu majetkových pohledávek přijat. V té době právním předchůdcům žalobců svědčilo tzv. holé vlastnictví, příjmy z nájmu byly blokovány na údržbu a nemovitosti nemohli plnohodnotně užívat. Městský soud vycházel z toho, že předmětné nemovitosti byly dobrovolně převedeny na stát na vypořádání a úhradu knihovní pohledávky státní spořitelny v B. se zůstatkem 7 600 Kčs a pohledávky finančního odboru Městského národního výboru v Brně z důvodu majetkových dávek ve výši 88 910 Kčs. Přitom není zřejmé, o jaké majetkové dávky v celkové výši 153 062 Kčs šlo, nemovitosti nebyly oceněny znalcem v souladu s tehdy platnými právními předpisy, ale jednalo se o jakési obecné ocenění. V žádném případě tak nemohlo jít o řádně uzavřenou kupní smlouvu. S ohledem na tyto okolnosti nelze aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), daný postup lze však podřadit pod § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. V té době byla totiž v případě soukromých domů taková situace, že se jich jejich majitelé museli zbavovat, protože v důsledku zásahu státu neměli dostatečné prostředky na údržbu nemovitostí a na jejich opravy. Dále městský soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť nebylo prokázáno, že by došlo k zásadní přestavbě domu a ztrátě jeho stavebnětechnického charakteru.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, načež Krajský soud v Brně, rozsudkem napadeným rovněž touto ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci změnil tak, že návrh na uzavření dohody, týkající se vydání domu č. p. 351 zamítl a ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na uzavření dohody o vydání pozemku p. č. 316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že úkony převodů učiněné smluvními stranami nejsou podřaditelné pod bezplatné a dobrovolné poskytnutí nemovitostí a že se nejedná o darovací smlouvu dle § 407 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1991, a to i v návaznosti na vládní nařízení č. 30/1954 Sb., o darech ve prospěch státu a o pořádání sbírek národními výbory, které darovací smlouvu upravovalo. Z písemnosti obsahující ofertu ze dne 1. 7. 1963 a akceptaci ze dne 13. 4. 1964 nelze dovodit, že by v písemné formě (§ 46 odst. 1, 2 občanského zákoníku) obsahovaly určité ujednání o kupní ceně (§ 399 občanského zákoníku) jako podstatné náležitosti kupní smlouvy. Právní předchůdci žalobců nabízeli nemovitosti za převzetí knihovní pohledávky ve výši 8 678 Kčs a neknihovní pohledávky ve výši 153 000 Kčs, k přijetí této nabídky došlo s výhradou, že se dluhy přejímají do výše odpovídající obecné hodnotě nemovitostí. Mezi jednajícími subjekty nedošlo ke shodě vůle, pokud jde o částku, za kterou je vlastnictví nemovitostí přijímáno; stanovisko MNV je svou povahou novou nabídkou. Námitka stěžovatele, že nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy, tak neobstojí. Pokud by listina měla být dle obsahu dílem smlouvou darovací a dílem smlouvou kupní (§ 51 občanského zákoníku), pak v důsledku obsahové provázanosti a zejména pro nejasnost, v jaké výši má být poskytnuto finanční protiplnění, a tedy v jakém rozsahu jde o smlouvu kupní, by daný úkon byl neplatný kvůli neurčitosti. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva uzavřena nebyla, převzal stát věc bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 poslední části věty zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud jde o námitku stěžovatele, že dům není možno s ohledem na ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích vydat, dospěl odvolací soud k závěru, že je důvodná, neboť stavba byla zásadním důvodem přestavěna.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli jak stěžovatel, tak žalobci dovoláním, Nejvyšší soud však výše označeným rozsudkem dovolání stěžovatele podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné s tím, že nebyly splněny zákonné předpoklady ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a že nelze učinit předmětem přezkoumání jen důvody rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil zamítnutí žalobního návrhu žalobců na uložení povinností stěžovatele uzavřít dohodu o vydání výše označeného domu, jestliže příslušný výrok nebyl napaden (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Dále pak k dovolání žalobců Nejvyšší soud zrušil jednak rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na uzavření dohody o vydání pozemku, a jednak rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou části výroku, týkajícího se tohoto pozemku.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že respektuje výhradní rozhodovací pravomoc dovolacího soudu rozhodnout o tom, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, jež má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., z odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání však musí být patrný důvod, proč dovolací soud takto rozhodl. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud de facto jen odkazuje na text, resp. cituje příslušný text ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., takže se stěžovatel nemůže dozvědět, proč tento soud otázku předloženou mu v dovolání a řešenou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nepovažoval za otázku zásadního právního významu, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Přitom stěžovatel dle svého vyjádření předestřel dovolacímu soudu řadu otázek, jež pokládal za otázky zásadního právního významu, a to zda ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích dopadá na případ, kdy vlastník nemovitosti učinil písemnou nabídku na převod své nemovitosti do vlastnictví státu na úhradu zůstatku pohledávek, kterou měl stát vůči tomuto vlastníkovi a stát danou nabídku přijal na úhradu a vypořádání pohledávek s tím, že dluhy převzal k likvidaci do výše odpovídající obecné hodnotě nemovitosti a v souvislosti s tím, zda se v takovémto případě jedná o smlouvu kupní nebo o smlouvu innominátní dle § 51 občanského zákoníku, ve znění od 1. 4. 1964, přičemž skutečnost, že šlo o posledně uvedenou smlouvu, připustil při řešení právních otázek i odvolací soud, a konečně, zda lze nárok na vydání věci opřít o restituční důvod podle § 6 odst. 2 poslední části věty zákona o mimosoudních rehabilitacích (převzetí věci bez právního důvodu), na základě uvedených úkonů, byť tyto nejsou perfektní či platné z hlediska zákonných požadavků na určitost dohody o kupní ceně dle právní úpravy v občanském zákoníku, přičemž tato otázka byla rozhodována dovolacím a odvolacím soudem rozdílně (Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1998 totiž vyslovil, že o převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod - citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu; v rozsudku ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2956/2000 pak uvedl, že neplatnost nabývacího právního úkonu nemůže přivodit závěr o převzetí věci státem bez právního důvodu). Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že odvolací soud posoudil věc z právního hlediska odlišně od soudu prvního stupně, jenž sice aplikoval rovněž ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ovšem s tím, že daný případ lze podřadit mezi případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích (tedy že došlo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva). Rozsudek odvolacího soudu byl proto rozsudkem měnícím, a tak dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud jde o zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho odůvodnění neodpovídá kritériím § 157 odst. 2 in fine o. s. ř., neboť jeho úvahy jsou natolik vágní, že z nich není možno zjistit, v čem vlastně měl nesprávný postup odvolacího soudu, jde-li o výklad a použití ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, spočívat. Konkrétněji je formulována pouze výhrada, že odvolací soud nedoplňoval provedené důkazy, což je dle judikatury podmínkou odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Stěžovatel má dále za to, že nalézací i odvolací soud věc nesprávně právně posoudily. Předmětem dokazování dle stěžovatele měly být všechny relevantní listiny obsažené v připojeném majetkoprávním spise, resp. archivním spise finančního odboru MěstNV v Brně ev. č. 1676/63-C, který navrhl jako důkaz. Odvolací soud posuzoval výhradně písemnou nabídku dobrovolného převodu předmětných nemovitostí na stát ze dne 1. 7. 1963. Z tohoto spisu plyne, že nemovitosti byly převedeny na úhradu pohledávek vůči převádějícím, přičemž aktuální zůstatky těchto pohledávek byly převzaty k likvidaci státem do výše obecné ceny nemovitostí v souladu s § 399 odst. 2 občanského zákoníku (viz písemnost MěstNV v Brně ze dne 13. 4. 1964 č. j. Fin/3-1.676/C/63), ve zbytku pak byly pohledávky podle § 22 vyhlášky č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, odepsány (viz písemnost MěstNV v Brně ze dne 14. 1. 1964 č. j. Fin/5-0/II-41 Bř), k čemuž došlo již v době přijetí nabídky k převodu nemovitostí na stát. Úkony ze dne 1. 7. 1963 (písemná nabídka k převodu předmětných nemovitostí na stát) a ze dne 13. 4. 1964 (přijetí této nabídky) tak mezi původními vlastníky nemovitostí a státem vznikla úplatná smlouva o převodu nemovitostí na stát, podřaditelná vzhledem k svému obsahu (převod vlastnictví státu na úhradu zůstatku pohledávky vůči převodcům) pod nepojmenovanou smlouvu dle § 51 občanského zákoníku, která v sobě zahrnovala jednak znaky obsahem a účelem nejbližší smlouvy kupní, pokud jde o převod nemovitostí za obecnou cenu zjištěnou obecným oceněním dle oceňovacího předpisu a která současně představovala bezúplatné plnění, pokud jde o nedoplatky - zůstatky pohledávky z titulu majetkových dávek vůči převodci v rozsahu nevypořádaném převzetím těchto nemovitostí do vlastnictví státu - jež byly odepsány. Takový úkon lze podřadit pod § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích a daný restituční titul by tak byl naplněn, pokud by byla splněna podmínka tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Soud nalézací ani odvolací se těmito souvislostmi vyplývajícími z listin obsažených v uvedeném spise nezabývaly, když hodnotily jen některé listinné důkazy a s ostatními se důsledně nevypořádaly. Vzhledem k tomu nebylo dle stěžovatele provedeno úplné dokazování, provedené důkazy nebyly přesvědčivě hodnoceny, a tak jsou skutková zjištění soudů neúplná. Odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, aniž by prováděl důkazy týkající se přechodu nárokovaného majetku na stát; v návaznosti na tento deficit neumožnily soudy navrhovaný důkaz znaleckým posudkem o ceně předmětných nemovitostí v době převodu věci na stát. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

V "dodatečném podání k ústavní stížnosti" ze dne 25. 5. 2005 stěžovatel vznesl výhradu, že právní zástupce žalobců, advokát JUDr. J. B., je patrně manželem JUDr. Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu, a tak měl tento soud posoudit i otázku, jaký vliv na rozhodování má existence daného osobního vztahu. Za těchto okolností údajně neexistuje dostatečná záruka naplnění principu rovnosti účastníků v řízení, neboť má být iluzorní, že by osobní vztahy nehrály žádnou roli.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Brně odkázal na obsah příslušného soudního spisu. Krajský soud v Brně ve stanovené lhůtě vyjádření nezaslal. Nejvyšší soud uvedl, že v jeho rozsudku byly zevrubně rozebrány okolnosti, které mají právní význam při posuzování přípustnosti dovolání žalobců i žalovaného, jakož i při posuzování důvodnosti dovolání žalobců. V odůvodnění jeho rozsudku bylo k vysvětlení úvah dovolacího soudu poukázáno i na právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem, i na právní závěry některých nálezů Ústavního soudu, které bylo možné použít při posuzování opodstatněnosti obou dovolání. Napadený rozsudek se dle uvedeného soudu nemá svými závěry odchylovat od právních závěrů z uveřejněné judikatury. Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele "nevyplývá doložení nějakých konkrétních rozporů právních závěrů dovolacího soudu s ústavněprávními předpisy, a tím méně o stěžovatelem předestřené neobjektivnosti či podjatosti dovolacího soudu", jak stěžovatel v dodatku k ústavní stížnosti uvádí.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření odkázali na své podání k Městskému soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001. V něm upozornili na listiny, jež považovali za směrodatné pro posouzení titulu převodu nemovitostí na stát, a to na sdělení finančního odboru Rady MěNV v Brně ze dne 26. 8. 1958 stran nedoplatku majetkových dávek 153 062,17 Kčs a dále na nabídku dobrovolného převodu nemovitostí na stát ze dne 1. 7. 1963 a akceptaci Finančního odboru MěNV v Brně ze dne 13. 4. 1964. Tyto listiny prý nutno interpretovat tak, že právním předchůdcům svědčilo před nabídkou "holé vlastnictví", stát pobíral veškeré požitky z ekonomicky výnosné části - nebytových prostor a příjmy z pronájmu obytných prostor byly blokovány na údržbu a opravy po válečném poškození domu. Přesto na ně byla uvalena tzv. milionářská dávka, která byla jedním z účinných prostředků, jak se komunistický režim zmocňoval majetku ve prospěch státu.Vzhledem k tomu, že právní předchůdci vedlejších účastníků byli důchodci s diskriminačním minimálním důchodem, byla předmětná nabídka nevyhnutelným aktem učiněným v nouzi a tísni a nutno ji subsumovat pod ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Akt nabídky je nutno interpretovat ústavně konformním způsobem, a to v širších souvislostech, tedy i s politickým nátlakem spojeným s obdobím r. 1948 až 1989, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba byla nucena činit ve vztahu ke svému majetku takové úkony, které by v právním státě nečinila. Vedlejší účastníci současně odmítli, že by předmětný převod bylo možno subsumovat pod skutkovou podstatu § 6 písm. d) či g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejedná se o standardní smluvní typ, nelze uvažovat ani o innominátním kontraktu, který by obstál jako úkon secundum legem a bona mores, neboť šlo o akt nátlaku socializovat majetek podnikatelů, živnostníků a jiných třídních nepřátel. Vedlejší účastníci označují tzv. dobrovolnou nabídku za contradictio in adiecto, nabídka a její akceptace dle jejich názoru směšuje pojmy, které se vzájemně vylučují (darování nemovitostí v. likvidace pohledávky z důvodu majetkových dávek), nemůže být za daných podmínek ani řeči o nějaké konsensuální vůli. Pokud jde o námitky stěžovatele, že na případ dopadá režim § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tyto mají být ryze účelové a v řízení již byly vyvráceny. Závazný právní názor Nejvyššího soudu v této otázce vychází z konstantní judikatury a reflektuje i relevantní nálezy Ústavního soudu. Kromě toho, za situace, kdy není rozhodnuto, nepovažují vedlejší účastníci za případné se in concreto k věci vyjadřovat, neboť by to bylo předčasné. Tzv. dodatečné podání k ústavní stížnosti vedlejší účastníci odmítli pro jeho etickou pokleslost komentovat. Vzhledem k výše uvedenému navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl.

Vedlejší účastníci doplnili své vyjádření v podání ze dne 13. 3. 2006. V něm uvedli, že jejich právní záležitost je soudy opakovaně projednávána 15 let a 3 měsíce, věc je v procesním stadiu před soudem I. stupně, přičemž strany měly dostatečný prostor uplatnit své námitky, takže "rovnost zbraní" byla nepochybně zachována, resp. řízení bylo jako celek spravedlivé ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále poukazují na to, že jde-li o výrokovou část II. napadeného rozsudku dovolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, a pokud se jedná o výrokovou část I., pak je zjevně neopodstatněná, neboť v tomto bodě je rozhodnutí dostatečně přezkoumatelné, protože důvody, o které své rozhodnutí Nejvyšší soud opřel, jsou patrné a dohledatelné ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Co 505/2001 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2001 č. j. 15 C 1/2001-337, přičemž případ tzv. dobrovolné nabídky není nikterak ojedinělý. Procesní důslednost dovolacího soudu by měla být poměřována i z pohledu přezkoumatelnosti rozhodnutí jako celku, ne z pohledu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, a eventuální nedůslednost odůvodnění, pokud jde o vlastní důvody vydání pozemkových nemovitostí, nemůže být důvodem, aby Ústavní soud předjímal, resp. nahrazoval rozhodovací činnost dovolací instance týkající se vlastních podmínek vydání nemovitosti (§ 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích). V projednávané věci přitom soudy nevycházely ze skutkového zjištění, které by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování a na projednávanou věc byl aplikován správný právní předpis, který byl i správně interpretován. Proto se vedlejší účastníci domáhají, aby - pokud nebude odmítnuta - byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího soudu jako celek. To znamená, že se domáhá zrušení rovněž té jeho části, kterou byl zrušen rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku označeného II. a rozsudek nalézacího soudu s výjimkou části výroku tohoto rozsudku v jeho druhém odstavci, týkající se vydání pozemku p. č. 316 v k. ú. V., a kterou byla věc v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení nalézacímu soudu. (Jedná se o části, jež jsou ve výroku předmětného rozsudku dovolacího sudu označeny jako II. a III.) V této části se však nejedná o návrh, který by byl přípustný.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78). Jedná se o jeden ze základních principů, jež ovládají řízení před Ústavním soudem, a to o princip subsidiarity. Tento princip našel svůj odraz v (již ustálené) rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že nelze za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, neboť se nejedná o rozhodnutí "konečné" - řízení ve věci samé dále pokračuje a stěžovatel má možnost uplatňovat svá práva v rámci tohoto řízení. Jinak řečeno, stěžovatel může své námitky, jež vznáší v ústavní stížnosti, uplatnit v řízení před obecnými soudy a teprve po jeho skončení, po vydání rozhodnutí o věci samé, bude-li ovšem vůbec ve vztahu ke stěžovateli negativní (a stěžovatel se s ním neztotožní), může podat ústavní stížnost. Vzhledem k těmto skutečnostem se Ústavní soud otázkou výkladu a použití ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (a souvisejícími námitkami stěžovatele) nezabýval.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, jedná se o návrh podaný včas (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavní soudu), a i co do dalších podmínek a předpokladů v souladu se zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v prvé řadě přistoupil k přezkumu rozsudku Nejvyššího soudu, z důvodů uvedených výše však jen v té jeho části, kde bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele (výrok označený I.) s odůvodněním, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.), zabýval v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. otázkou, jaké požadavky musí splňovat rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V tomto nálezu poukázal na svůj nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), dle kterého se nezávislost rozhodování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy a jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Dále poukázal na svůj nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89), dle něhož, má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí. Rovněž tak poukázal na nález ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 80), v němž se uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva.

V prvně citovaném nálezu ze dne 10. 2. 2004 pak Ústavní soud dospěl mj. k závěru, že i když právo na dovolání ústavně zaručeno není, tato skutečnost nemůže být dostatečným důvodem pro závěr, že na odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není nezbytné klást kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, resp. že tato kritéria není nezbytné uplatňovat ani přiměřeně. V dané věci však ani po přiměřené (resp. méně striktní) aplikaci výše uvedených zásad ústavní stížností napadené rozhodnutí obstát nemůže.

Jak patrno ze soudního spisu, právní posouzení věci z hlediska restitučních titulů prošlo určitým vývojem. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1992 sp. zn. 15 C 544/91 se podává, že nárok žalobců se opírá o ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích (toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1993 sp. zn. 16 Co 488/93), Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 4. 7. 1994 č. j. 15 C 544/91-125 dospěl ke stejnému závěru, toto rozhodnutí bylo opět zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2000 č. j. 13 Co 142/98-231 s tím, že se nemůže jednat o restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale že by se mohlo jednat o jiný restituční titul, např. ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích; na dalším místě tohoto rozhodnutí se uvádí, že "poté, kdy soud prvního stupně zjistí existenci některého z důvodů k vydání věcí oprávněným osobám [§ 6 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích]", bude namístě zabývat se otázkou aplikace § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Následně tentýž soud prvního stupně dospěl v ústavní stížností napadeném rozhodnutí k závěru, že ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jde o případ, jenž spadá pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud ovšem dospěl k poněkud jinému závěru, že je sice nutno aplikovat rovněž ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak z důvodu, že věc přešla na stát bez právního důvodu, neboť příslušný právní úkon nutno považovat za neplatný pro neurčitost (§ 37 občanského zákoníku) a to bez ohledu na skutečnost, zda se jednalo o smlouvu kupní či innominátní. V posléze podaném dovolání stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu obsáhle (a nutno dodat i kvalifikovaně) polemizoval, přičemž základní body této argumentace byly zmíněny výše.

Dovolací soud se však touto argumentací nijak nezabýval, pouze poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 279/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 121) s tím, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost nároku dle zákona o mimosoudních rehabilitacích ze strany oprávněné osoby v případech uvedených v § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemusí být však splněna v případech uvedených v odstavci druhém tohoto ustanovení. Vzhledem k absenci dalších úvah relevance těchto závěrů ve vztahu k danému případu není zřejmá. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil to, zda v případě restitučního titulu dle § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích musí dojít k nabytí vlastnictví věci státem či nikoliv, nýbrž se zabýval otázkou vzniku právního úkonu, na jehož základě měly být převedeny předmětné nemovitosti na stát, a to v souvislosti s předmětným restitučním titulem (převzetí věci bez právního důvodu). Stejně tak v dovolání stěžovatele není v žádném z bodů zmíněna problematika, kterou se zabývá citovaný nález Ústavního soudu. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze z rozsudku Nejvyššího soudu zjistit, zda právní otázka, kterou se odvolací soud zabýval, byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či zda byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo zda nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Zbývá dodat, že v některých případech se dostatečným může jevit i pouhý odkaz na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), přičemž tak zpravidla bude v případech, kdy zjevně jde o věc skutkově a právně totožnou či značně podobnou. V posledně citovaném nálezu Ústavní soud řešil poněkud specifickou situaci, kdy věc nepřešla na základě vyvlastňovacího řízení v roce 1958 do vlastnictví státu, nýbrž spotřebního lidového družstva a tak v úvahu nepřipadal žádný z restitučních titulů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; zde však vzal Ústavní soud v úvahu, že věc byla stěžovatelce fakticky státem odňata v roce 1951 a zmíněné vyvlastnění ve prospěch družstva (jež navíc ve skutečnosti nikdy vyvlastněné nemovitosti neužívalo), provedené za účelem zhojení předchozího protiprávního zásahu státu, nemůže vést k vyloučení možnosti danou majetkovou křivdu restituovat (v daném případě podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Pokud byl za této situace Nejvyšší soud názoru, že - i přes jisté odlišnosti obou případů - je možno stejně posuzovat i tuto věc, pak měl svůj postoj dostatečně vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí, zvláště pak za situace, kdy jeho právní posouzení bylo (eventuálně) odlišné od posouzení ze strany odvolacího soudu (a kdy navíc ani názory soudů nižších stupňů nebyly jednotné, jak bylo uvedeno výše). Pokud se tak nestalo, nelze ani relevanci daného odkazu nijak posoudit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím jádrem je nesouhlas s interpretací a aplikací zákona o mimosoudních rehabilitacích ze strany odvolacího, příp. nalézacího soudu a tedy tím spíše platí, jak Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 30), že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby v prvé řadě on judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Teprve poté, až uvedený soud řádně posoudí dovolání stěžovatele minimálně z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., bude rozhodování soudů možno podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.