III. ÚS 2015/09
III.ÚS 2015/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1984/2008-111, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 6 Cmo 290/2007-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 č. j. 54 Cm 40/2006-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. 7. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z předložených kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2007 č. j. 54 Cm 40/2006-64 vyhověl směnečným námitkám žalované a zrušil směnečný platební rozkaz vydaný týmž soudem. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 č. j. 6 Cmo 290/2007-88 tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1984/2008-111 odmítl pro nepřípustnost.

Městský soud v Praze sdělil na žádost Ústavnímu soudu, že odvolací rozsudek byl stěžovateli doručen prostřednictvím právního zástupce dne 31. 1. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím právního zástupce dne 2. 6. 2009. Současně zaslal Ústavnímu soudu kopii odvolání a jeho doplnění a kopii dovolání stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a vůči prvostupňovému a odvolacímu rozsudku podána opožděně.

Stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1984/2008-111 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (stěžovatel ostatně opřel přípustnost svého dovolání právě o toto ustanovení). Dovolací soud uvedl, že stěžovatel polemizuje pouze se závěrem soudů, že žalovaná prokázala zaplacení/vrácení půjčky, avšak prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu nelze usuzovat na zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Tento výklad Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud za ústavně konformní, neboť z dovolání stěžovatele se skutečně podává jen polemika s tím, jak prvostupňový a odvolací soud hodnotily provedené důkazy, resp. že na základě výpovědi svědka považovaly tvrzení žalované za prokázané (stěžovatel citoval část výpovědi svědka, nesouhlasil se závěrem o konkludentním odsouhlasení vyřčeném žalovanou, uvedl, že by výpověď svědka mohl prokázat pouze jinou svědeckou výpovědí, avšak na schůzce byly pouze tři osoby, a poukázal na svůj dopis ze dne 12. 12. 2005). Postup Nejvyššího soudu a výklad procesních předpisů byl tedy ústavně konformní, neboť z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; stěžovatel však v dovolání nevznesl žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu. Stěžovatel tak sice formálně uplatnil přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak fakticky vznesl námitky proti způsobu hodnocení důkazů, které nemohou založit tuto přípustnost dovolání. Lze navíc uvést, že stěžovatel proti tomuto postupu dovolacího soudu v ústavní stížnosti nevznesl žádné konkrétní námitky, ale toliko obecné tvrzení, že dovolací soud "odmítl dovolání chybně jako nepřípustné".

Při posouzení části ústavní stížnosti, směřující proti prvostupňovému a odvolacímu rozsudku, pak je třeba vycházet z výše uvedených zjištění.Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil (zjevně) tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatel předestřel v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož její specifický judikaturní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (zde tedy od 31. 1. 2008). Ústavní stížnost tak byla proti rozsudku odvolacího soudu podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti, je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení. Okrajově Ústavní soud také dodává, že tvrzení o porušení článku 14 odst. 1 věty druhé Mezinárodního paktu stěžovatel evidentně vznesl až v ústavní stížnosti a navíc jde jen o (toto) obecné tvrzení. Stěžovatel v odvolání ani v dovolání netvrdil, že by prvostupňový soud opomněl důkaz výslechem stěžovatele (tedy že by se s tímto důkazem nevypořádal), nebo že by tento důkaz soud bezdůvodně zamítl. Nic takového (alespoň minimálně) konkrétního neuvedl ani v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a část ústavní stížnosti směřující proti prvostupňovému a odvolacímu rozsudku odmítl pro opožděnost dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.