III. ÚS 2008/13
III.ÚS 2008/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havránka, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2010 č. j. 15 Cm 212/2009-101, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011 č. j. 3 Cmo 342/2010-128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012 č. j. 23 Cdo 3868/2011-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne následujícího, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vyjádřené v čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na uložení povinnosti žalované PLANET DRINKS s. r. o. zdržet se distribuce výrobku s označením ROYAL mini WAFERS a odstranit výrobky s tímto označením z trhu, a dále na zaplacení částky 2 279 620 Kč, přičemž stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl s tím, že není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je vlastníkem národní kombinované ochranné známky "Královské oplatky z Karlových Varů s vanilkou" a obrazové ochranné známky Společenství "Königliche Oblaten Královské oplatky" (obojí ve třech dalších jazykových mutacích) a že si pro účely žalobního návrhu nechal vypracovat znalecký posudek soudním znalcem Ing. Vladimírem Čmejlou č. 535/82, který dospěl k závěru, že z pohledu spotřebitele jsou porovnávaná označení výrobku z hlediska vizuálního i významového pro spotřebitele zaměnitelně podobná. S ohledem na to má být zřejmé, že výrobky žalované, nesoucí shora kombinované označení "ROYAL mini WAFERS", porušují jeho kombinované ochranné známky. V této souvislosti vytýká obecným soudům, že se nijak nevypořádaly se závěry plynoucími z předmětného znaleckého posudku. Své závěry měly "postavit na odbornosti", nevypořádaly se prý ale s právními závěry, zejména s jeho poukazem na § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 42/2007. Z tohoto důvodu mělo dle stěžovatele "zcela jednoznačně" dojít k zásahu do práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny.

4. Dále stěžovatel uvádí, že při posuzování ochranné známky je nutno vycházet z její základní funkce, což má být, zda se jedná o označení způsobilé odlišit jeden výrobek od druhého. Rozlišovací schopnost je nutné posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu výrobku, přičemž v daném případě je označení "ROYAL WAFFLE´S" a slovní označení konkurenčního výrobku "ROYAL mini WAFERS" zaměnitelné, neboť anglické označení a výraz používaný žalovanou je s ohledem na svou charakteristiku a význam pro běžného spotřebitele s průměrnou znalostí anglického jazyka shodný s jeho českým ekvivalentem. Opakuje, že soudy ve věci rozhodují pouze "z hlediska odbornosti", nijak se nevypořádávají se znaleckým posudkem a právními názory vyplývajícími z judikatury a z výše citovaného ustanovení, v důsledku čehož mu má být odpíráno právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatele je nutné u kombinovaných ochranných známek posuzovat oba prvky ochranné známky, takže i když se jednalo (jen) o využití slovního znění "ROYAL mini WAFFER´S", neboť žalovaná používala u daného výrobku, kterými jsou v obou případech oplatky, jiný obal, měl soud ochranu přiznat. Má jít o stejnou situaci, jako kdyby ochranná známka "mattoni" byla používána na plechovce s minerální vodou označené "mini mattoni".

5. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že otázku zásadního právního významu neposuzoval a že současně své stanovisko neodůvodnil, přičemž se dovolává judikatury Ústavního soudu, podle které je třeba interpretovat a aplikovat podmínky připuštění daného prostředku tak, aby byla dodržena maxima práva na spravedlivý proces, resp. dle níž nutno sledovat, zda omezení, jde-li o přístup k soudu, jsou proporcionální ochraně základního práva jak v rovině normativní, tak při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace daných omezení. V posuzované věci však ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nebyla vkládána tak, aby byly naplněny jednak povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, jednak účel daného typu řízení.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, příp. § 44 odst. 1, § 46 a § 47 obchodního zákoníku, tedy normy tzv. podústavního práva, konkrétně pak, jak posoudily otázku zaměnitelnosti obalu výrobku prodávaného žalovanou s označením výrobků stěžovatele chráněným ochrannými známkami. Ústavní soud ve svých rozhodnutích však opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je principiálně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. V oblasti interpretace a aplikace "podústavního" práva pak jde nejčastěji o případy, kdy obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (a případně tím pominou jiný, ústavně konformní výklad), nebo jde o (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelnou) "libovůli" v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. V ústavní stížnosti však žádné ústavně takové vady namítány nejsou, a ani je nelze z jejího obsahu vyvodit. Stěžovatel po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby za situace, kdy se obecné soudy otázkou možné zaměnitelnosti chráněného označení stěžovatele s označením výrobků žalované podrobně zabývaly a své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnily ve svých rozhodnutích, tuto otázku ještě jednou, a "správně" zhodnotil. To se však s postavením Ústavního soudu zjevně neslučuje. Nelze rovněž akceptovat stěžovatelův poukaz na § 8 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách, neboť nejde o označení shodná (viz výše), ostatně i argumentace samotného stěžovatele vychází (jen) z údajné podobnosti příslušných označení (a potažmo jejich vzájemné zaměnitelnosti).

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. V. Čmejlou. Jak je však patrno z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, stěžovatel tento posudek předložil v odvolacím řízení, a uvedený soud jej neshledal s ohledem na § 213 odst. 5 a § 205a o. s. ř. přípustným, navíc dospěl k závěru, že by šlo o důkaz nadbytečný, protože neřeší otázku skutkovou, ale právní, již je povinen (oprávněn) posoudit soud. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné námitky proti této argumentaci nevznáší, nelze ani v tomto ohledu dospět závěru, že by ústavní stížnost mohla být jakkoliv opodstatněná. Totéž platí, dovolává-li se stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 42/2007. Uvedený judikát se týkal rozhodování Úřadu průmyslového vlastnictví o neplatnosti ochranné známky z důvodu shodnosti či podobnosti s jinou ochrannou známkou ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách, ovšem i pokud by příslušné závěry bylo možné aplikovat i na řešení zmíněné otázky "zaměnitelnosti", mohlo by tomu tak být za situace, kdy by skutkové okolnosti obou případů byly podobné. Tak tomu ale nebylo již jen z toho důvodu, že se věc týkala všeobecně známého označení "ISO", ze kterého měla těžit žalovaná strana, navíc v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel se sice dovolává judikatury Ústavního soudu, z ústavní stížnosti však není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měl uvedený soud pochybit, tedy až na to, že prý neposuzoval otázku zásadního právního významu a své stanovisko nijak neodůvodnil. Tato námitka se však zcela míjí se skutečností. Jak patrno z odůvodnění předmětného usnesení, Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti stěžovatelova dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zabýval, v tom rámci pak přezkoumal právní závěry Vrchního soudu v Praze, a protože se s nimi - z důvodů podrobně vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí - zcela ztotožnil (a ani neshledal, že by byly v rozporu s konstantní judikaturou), jako nepřípustné je odmítl.

13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.