III. ÚS 2001/17
III.ÚS 2001/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou, sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti výroku V. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. února 2017 č. j. 1 Nc 1812/2015-299, a návazné části výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2017 č. j. 6 Co 520/2017-345, za účasti Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Z. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených (částí) výroků rozhodnutí opatrovnických soudů, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovateli a vedlejší účastnici se z partnerského poměru narodil v červnu XXXX nezletilý syn. Otcovství k němu bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů dne 15. 2. 2017 v rámci řízení o určení otcovství zahájeném k návrhu stěžovatele; současně bylo vedeno řízení o péči a výživě nezletilého. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 1 Nc 1812/2015-299 rozhodl tak, že výrokem I. zastavil řízení o určení otcovství, výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků řízení o určení otcovství právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. rozhodl o svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice (matky), výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživné nezletilého od 3. 6. 2013 konkrétními částkami, výrokem V. uložil stěžovateli povinnost zaplatit v měsíčních splátkách 500 Kč dlužné výživné 71 300 Kč (za dobu od 3. 6. 2013 do 23. 2. 2017), výrokem VI. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ve věci péče o nezletilého, a výroky VII. - IX. rozhodl o dalších souvisejících nákladech řízení.

3. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. 6 Co 520/2017-345 toliko výrok V. prvostupňového rozhodnutí, kdy vyčíslil aktuální dlužné výživné ve výši 70 300 Kč (za dobu od 3. 6. 2013 do 4. 5. 2017); ve zbývající napadené části prvostupňový rozsudek potvrdil.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ústavní stížností brojil proti výrokům opatrovnických soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné, a to výroku V. rozsudku okresního soudu a návazné měnící části výroku rozsudku krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že oba soudy vycházely při stanovení výše dlužného výživného za dobu od narození nezletilého do souhlasného prohlášení rodičů o otcovství z možných vyšších příjmů stěžovatele, a nikoliv z jeho faktických příjmů. Namítá, že až do doby souhlasného prohlášení rodičů o jeho otcovství před soudem si nemohl být vědom své vyživovací povinnosti k nezletilému (vedlejší účastnice jeho otcovství popírala a uváděla, že měla pohlavní styk s více muži), a nelze tedy po něm žádat plnění povinnosti dosahovat co nejvyšších příjmů za účelem plnění výživného ve smyslu § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Podle stěžovatele mu soudy retroaktivně stanovily povinnost dosahovat co nejvyšších příjmů, což odporuje zásadě právní jistoty, legitimnímu očekávání stěžovatele i principu spravedlivého rozhodování. Samotné dlužné výživné stěžovatel nezpochybňuje, avšak nesouhlasí s jeho výší.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. V dané věci Ústavní soud úvodem poukazuje na to, že stěžovatel napadl toliko výroky soudů ukládající mu povinnost splácet konkrétní výši dlužného výživného, přestože dané výroky mají přímou návaznost i na výroky rozsudků o stanovení výše jeho vyživovací povinnosti, a to včetně jejího stanovení za dobu minulou od narození nezletilého. Případný kasační zásah Ústavního soudu do výroku V. rozsudku okresního soudu a návazné části (jediného) výroku rozsudku krajského soudu by tedy nezměnil zjevně ničeho na soudy samostatně stanovené výši vyživovací povinnosti stěžovatele. Jinými slovy, jak při určení výše vyživovací povinnosti (za jednotlivá období, a to i zpětně od narození nezletilého), tak při vyčíslení dlužného výživného a uložení povinnosti jej splácet, vycházely soudy ze zjištěných možných vyšších příjmů stěžovatele oproti jeho příjmům fakticky dosahovaným.

8. K samotnému napadenému postupu soudů, které vycházely z možných vyšších příjmů stěžovatele i za dobu předcházející souhlasnému prohlášení rodičů, pak Ústavní soud uvádí, že do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Soudy postupovaly dle relevantních zákonných ustanovení, jejichž interpretace a aplikace ze strany soudů je ústavně konformní. Otcovství stěžovatele k nezletilému bylo v soudním řízení zjišťováno znaleckým zkoumáním a následně došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů; stěžovatel jako otec nezletilého má k němu vyživovací povinnost od jeho narození, což nezpochybňuje. Stěžovatel nevyvrací rovněž závěr soudů, že mohl reálně dosahovat v rozhodné době vyšších příjmů, než fakticky dosahoval (měl zkrácené pracovní úvazky, nevyužíval své vysokoškolské kvalifikace). Již okresní soud rovněž dostatečně a přiléhavě reagoval na argumentaci stěžovatele týkající se jeho údajného "legitimního očekávání" a "právní jistoty". Okresní soud shrnul, že stěžovatel sám v řízení tvrdil, že vedlejší účastnici pomáhal již v těhotenství (partnerský vztah trval od léta 2012), staral se s vedlejší účastnicí po porodu o nezletilého a cítil se jako otec nezletilého, přispíval vedlejší účastnici na domácnost finančně, soužití stěžovatele a vedlejší účastnice trvalo do února 2015, s nezletilým se pravidelně i poté stýkal; stěžovatel od dubna 2016 platil sám na nezletilého také výživné 500 Kč měsíčně. Ani uvedené stěžovatel nevyvrací. Má toliko za to, že v situaci, kdy si nebyl svým otcovstvím k nezletilému jednoznačně jist (zde z důvodu zpochybňování ze strany matky - vedlejší účastnice), nelze přihlížet k tomu, že se vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti, majetkového prospěchu (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku; § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Podle Ústavního soudu je tedy zřejmé, že sám stěžovatel byl přesvědčen o svém otcovství k nezletilému (s čímž souvisí i vyživovací povinnost), přičemž v případě pochybností vznášených ze strany vedlejší účastnice mohl jistě podat návrh na určení svého otcovství (dříve než učinil); nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že neměl o svém otcovství povědomí. Dle Ústavního soudu tedy okresní soud a krajský soud přiléhavě nespatřovaly důležitý důvod v okolnosti, že vedlejší účastnice vnášela do otcovství stěžovatele k nezletilému pochybnosti svými tvrzeními, který by podle nich mohl odůvodnit skutečnost, že se stěžovatel navzdory své vyživovací povinnosti vzdal reálně možných vyšších výdělků (výnosnějšího zaměstnání, plného pracovního úvazku); údajná nejistota stěžovatele nevylučuje či nesnižuje jeho řádnou vyživovací povinnost.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.