III. ÚS 2001/09
III.ÚS 2001/09 ze dne 25. 3. 2010

N 65/56 SbNU 741
Posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k vadě řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 25. března 2010 sp. zn. III. ÚS 2001/09 ve věci ústavní stížnosti ZKL-VRL Praha, a. s., se sídlem Praha 10, Ke Kablu 378, IČ: 45272905, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 č. j. 29 Cdo 3706/2008-138, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 408/2007-109, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti stěžovatelce vydat vedlejšímu účastníkovi opis seznamu všech akcionářů stěžovatelky - majitelů akcií na jméno, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2009 č. j. 29 Cdo 3706/2008-138 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 408/2007-109 se ruší.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 č. j. 29 Cdo 3706/2008-138, jakož i jemu předcházejícího usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 408/2007-109, a to s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 24 Cm 24/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem uvedeného soudu ze dne 20. 7. 2007 č. j. 24 Cm 24/2004-83 byla k návrhu vedlejšího účastníka Ing. B. H. uložena stěžovatelce povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi opis seznamu všech akcionářů stěžovatelky, kteří byli majiteli akcií na jméno ke dni "29. 3. 200", a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 24 464 Kč. Ke stěžovatelčinu odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek městského soudu podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil s tím, že datum ve výroku I správně zní "29. 3. 2004", a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 734 Kč. Uvedené usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Konstatoval přitom, že jeho přípustnost nelze odvodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelkou předestřená právní otázka (dobré víry vedlejšího účastníka) má význam jen pro projednávanou věc a závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s aplikovatelným hmotným právem; jde-li o namítanou vadu řízení (porušení zásady "dvojinstančnosti řízení"), takovýto dovolací důvod [ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) založit nemůže.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho závěr, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tvrzeném porušení práva na spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je nesprávný, v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [konkrétně poukazuje na nález ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973)]. Přitom tvrdí, že bylo povinností tohoto soudu i ve vztahu k námitkám zakládajícím tento dovolací důvod posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Jde-li o námitky podřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., odůvodnění rozhodnutí není dostatečné, neboť chybí uvedení alespoň stručných důvodů, o něž Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opírá; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717).

Vrchnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, ačkoliv při rozhodování vycházel z naprosto odlišného právního názoru. Soud prvního stupně svůj právní názor na otázku, zda vedlejší účastník nabyl 10 ks akcií stěžovatelky, a stal se tak jejím akcionářem (pozn.: šlo o tzv. otázku předběžnou, od níž se odvíjelo posouzení, zda je stěžovatelka povinna ve smyslu § 156 odst. 2 obchodního zákoníku vydat opis seznamu stěžovatelčiných akcionářů), opřel - stejně jako vedlejší účastník - o ustanovení § 156 odst. 4 obchodního zákoníku s tím, že nastala nevyvratitelná domněnka udělení souhlasu příslušného orgánu společnosti s převodem akcií. Vrchní soud však vycházel z toho, že vedlejší účastník jako nabyvatel akcií jednal v dobré víře (§ 156 odst. 4 věta druhá obchodního zákoníku), přičemž výslovně uvedl, že se s výše zmíněným závěrem soudu prvního stupně neztotožňuje. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud účastníky řízení se svým právním názorem neseznámil a neumožnil jim na něj reagovat. V důsledku toho nemohli tvrdit jakékoli skutečnosti a navrhovat důkazy ke zpochybnění závěru, že vedlejší účastník jednal v dobré víře, což on sám ani nikdy netvrdil. Došlo tím k porušení "zásady dvojinstančnosti řízení" i předvídatelnosti rozhodnutí, dle níž je soud povinen zpřístupnit účastníkům řízení právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti v případě, že průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názorem vrchního soudu na to, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně existence (či neexistence) dobré víry vedlejšího účastníka, a dále namítá - tvrdíc, že dobrou víru je třeba posuzovat vždy ve vztahu k okamžiku, kdy došlo k uzavření smlouvy - že vrchní soud svůj závěr o existenci dobré víry založil zejména na čestném prohlášení převodce akcií, které bylo učiněno až po téměř 5 měsících po uzavření smlouvy o převodu akcií.

Ústavní soud si dále podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Totéž učinil i vrchní soud s tím, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co vzal za dostatečně prokázané, že se vedlejší účastník stal stěžovatelčiným akcionářem. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však - vzhledem k jejich obsahu, jak zde byl již zmíněn - pouze odkázala na svou ústavní stížnost s tím, že na jejích důvodech dále trvá. Vedlejší účastník řízení Ing. B. H. se svého postavení omisivně vzdal.
Ústavní soud nejprve posuzuje, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). V tomto ohledu zjistil, že předmětný návrh byl podán včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem a že nejde o návrh nepřípustný. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí vzhledem k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 konstatoval, že "výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jak z důvodů nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tak i z důvodů vad řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř.". Tento nález vychází z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, např. z nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) a ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2339/07 (N 184/47 SbNU 417). V posledně uvedeném nálezu se pak - v daných souvislostech - doplňuje, že "přípustnost dovolání je třeba spojovat i s otázkou případných vad řízení, resp. s otázkou výkladu procesních předpisů, který mohl ve výsledku ovlivnit samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech odvolatelů".

I v nyní posuzované věci stěžovatelka uplatnila mimo jiné námitky, které lze "pracovně" označit jako námitky porušení "zásady dvojinstančnosti řízení" (viz výše) a jež materiálně naplnily dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (to ostatně také konstatoval samotný dovolací soud). Tento dovolací důvod pak stěžovatelka ve svém dovolání formálně označila. Dovolací soud k tomu výslovně konstatoval, že prostřednictvím tohoto důvodu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, a již více - jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí - se těmito námitkami z hlediska posledně citovaného ustanovení nezabýval. Tyto skutečnosti vedou, ve shodě s výše uvedenými nálezy, Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům a porušil stěžovatelčino základní právo na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto svým postupem navíc Nejvyšší soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 (N 133/50 SbNU 173)].

Namítá-li stěžovatelka, že dovolací soud řádně neodůvodnil, proč neshledal dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. její dovolání, podané z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přípustným, nečiní tak dle názoru Ústavního soudu důvodně. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud neshledal za potřebné řešit stěžovatelkou předestřenou právní otázku "presumpce dobré víry" nabyvatele akcií, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud vůbec dobrou víru nabyvatele akcií nepresumoval, ale vycházel z toho, že tato dobrá víra byla v řízení prokázána. V případě otázky samotné existence dobré víry nabyvatele pak dovolací soud srozumitelně vysvětlil, proč o otázku zásadního právního významu nejde, resp. jít nemůže (týká se posouzení zcela konkrétních skutkových okolností).

Ve vztahu ke stěžovatelčině námitce, že vrchní soud porušil "zásadu dvojinstančnosti řízení", nutno především zmínit nález ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217), v němž Ústavní soud poukázal na svá dřívější rozhodnutí, např. na nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65) týkající se ústavně konformní interpretace a aplikace ustanovení § 219 o. s. ř. ve znění do 31. 3. 2005 [podle názoru Ústavního soudu změna právního náhledu odvolacího soudu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je důvodem kasace takového prvostupňového rozhodnutí; tím se z hlediska ústavněprávního účastníkům otevře možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní], s tím, že novelizací tohoto ustanovení zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sice došlo "k oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož výrok je věcně správný, i když založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci", ale tato nová právní úprava "nezbavuje odvolací soud dostát zákonem (§ 118a o. s. ř.) mu uložené povinnosti a s takovým právním názorem účastníka řízení seznámit".

V posuzované věci se sice vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně na otázku, zda je vedlejší účastník stěžovatelčiným akcionářem, evidentně ji však posoudil po právní stránce jinak než soud prvního stupně, což ostatně vyjádřil i v odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud totiž vycházel z toho, že souhlas s převodem akcií byl udělen ex lege, v důsledku nečinnosti příslušného orgánu stěžovatelky, zatímco vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník jednal v dobré víře, jde-li o splnění podmínek pro převod akcií, určených stanovami (tj. souhlasu příslušného orgánu s jejich převodem), a tudíž smlouva o převodu akcií není neplatným právním úkonem. Ze soudního spisu přitom není patrno, že by obecné soudy účastníky řízení s takovou eventualitou právního posouzení seznámily (a takto v soudním řízení neargumentoval ani vedlejší účastník řízení). V důsledku tohoto postupu byla stěžovatelka zkrácena v možnosti skutkově a právně argumentovat a potažmo činit důkazní návrhy.

Ve shodě se svou judikaturou nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, porušil stěžovatelčina základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V důsledku kasace usnesení vrchního soudu vzniká prostor pro nové projednání věci, kdy stěžovatelka bude moci prezentovat své právní názory a případně navrhovat důkazy, a tak se Ústavní soud, vycházeje ze subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)], stěžovatelčinými námitkami proti právním závěrům vrchního soudu nezabýval.

Z těchto důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelce vyhověl a napadená usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky

I.

Nálezem užitou argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu pokládám za nepřiměřeně invazivní, jež se v dané věci nadto nehodí, resp. je uplatněna neadekvátně paušálně. Za správné pojetí použitelnosti dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 1. 7. 2009, (dále jen "o. s. ř.") pokládám to, které je formulováno (mimo jiné) v nálezu ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2339/07, jehož se většina (překvapivě) rovněž dovolává, a jenž - přece jen - ctí intenci připustit dovolání proti konformním výrokům nižších soudů v základu zúženém na otázky právní. To se pak v případě dovoláním namítaných vad řízení projevuje tak, že relevantními jsou jen ty, jež rovněž zahrnují atributy kvalifikovaného právního významu, zde ovšem původu procesního. Jinak řečeno, vady řízení v dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vytýkat v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. sice lze, avšak jen za splnění podmínky, že vystihují zásadní procesněprávní otázku. Ostatně většinou senátu odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu "rozšiřují" uvažovaný dovolací přezkum především v situacích, kdy argument procesní vadou byl uplatněn v řízení, jejichž předmětem byla ochrana nikoli jakýchkoli subjektivních práv, nýbrž povýtce práv základních (srov. kupříkladu bod 24 zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 2339/07). Stojí konečně i za povšimnutí, že v režimu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, by nebylo o čem vést debatu.

Pro daný ústavněprávní přezkum z toho mělo vyplynout, že efektivní oponentura proti dovolacímu soudu byla založitelná až na případné námitce, že k dovolacímu přezkumu byla skutečně předestřena otázka zásadního procesního významu, a soud ji paušálním poukazem na výlučně způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. posoudit pominul. Tak tomu podle mého názoru ale nebylo, pročež zásah Ústavního soudu vyznívá jen akademicky, aniž by při jiném nazírání bylo možné předjímat i jiný výsledek dovolacího řízení.

II.

Nemohu se ztotožnit ani s argumentem, že odvolací soud "porušil zásadu dvojinstančnosti řízení", neboť o žádnou změnu "právního náhledu" odvolacího soudu, s níž většina senátu operuje, nešlo. Žalované (stěžovatelce) muselo být přec od počátku řízení jasné, že kromě právní argumentace na téma kvalifikované formy souhlasu či nesouhlasu s převodem akcií, resp. neplatnosti smlouvy o převodu akcií na žalobce, je ve hře - a to právě pro případ jím dokládané neplatnosti převodu - ještě založení žalobcova postavení akcionáře na existenci jeho dobré víry (§ 156 odst. 4 obchodního zákoníku, v rozhodném znění). Proto bez ohledu na to, jak eventuálně žalobce argumentoval, musel být žalovaný připraven žalobě čelit (chtěl-li tak činit) i tvrzením, že žalobce v dobré víře nebyl, resp. bylo na něm tvrdit skutkové okolnosti, jež byly způsobilé jeho dobrou víru zpochybnit. Což žalovanému mělo být o to zřejmější, jestliže se naopak dobrá víra žalobce podávala již z jím předestřených důkazních návrhů, jakož i důkazů, posléze před soudem prvního stupně provedených.

Odvolací soud tedy tuto oponenturu žalované stěžovatelce nikterak neznemožnil, a s tím, že provedené důkazy vyhodnotí i vzhledem k další hmotným právem zakotvené podmínce nabytí akcií, musel počítat; o situaci - ani její obdobu - předjímanou ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. zde proto nešlo. Pak ovšem neplatí, jak se uvádí v nálezu, že "stěžovatelka byla zkrácena v možnosti skutkově a právně argumentovat a potažmo činit důkazní návrhy". Není ani bez významu, že tuto podmínku odvolací soud posoudil výlučně jen na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, resp. důkazů, jejichž provedení zopakoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu je - podle všeho - věcně správné; ostatně soudím, že je i daným právním poměrům adekvátní, a naopak mi není jasné, proč by Ústavní soud, byl-li by věren svým limitům zásahů do rozhodování obecných soudů, měl právě do tohoto sporu vstupovat; žádné "základní právo" zde totiž nevidím.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.