III. ÚS 200/11
III.ÚS 200/11 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 9, Lánská 65 (doručovací adresa: Praha 5, Nám. 14. října 3), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 26 Co 221/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. 9. 2009 ve věci sp. zn. 8 C 260/2008 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení, že specifikovaný pozemek žalovaných je povinným z věcného břemene průchodu a průjezdu ve prospěch označeného pozemku v jeho vlastnictví, a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Obecné soudy dospěly k závěru, že podmínka vydržení, spočívající v existenci dobré víry (ve smyslu ustanovení § 151o ve spojení s ustanovením § 134 a § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992), splněna nebyla, resp. stěžovatel ji neprokázal; spoléhání (stěžovatele a jeho matky při nabytí pozemku) na informace předchozích vlastníků dotčených pozemků, aniž by v příslušné kupní smlouvě a tehdejší evidenci nemovitostí o existenci věcného břemene byla "zmínka", představuje podle odvolacího soudu výkon práva průjezdu a průchodu přes pozemek "v neomluvitelném skutkovém omylu" o okolnostech vzniku a existence věcného břemene, ze kterého mělo toto právo pocházet.

Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry obecných soudů polemizuje a dovozuje, že již samo dlouholeté užívání "příjezdu a příchodu" přes parcelu žalovaných jeho dobrou víru dokládá. Připomíná, že průjezd a průchod přes dané pozemky byl nerušený až do doby, kdy pozemek koupili žalovaní, kteří jej předtím rovněž užívali k příjezdu a příchodu ke svým pozemkům, neboť ani oni jinou možnost neměli; i proto se domnívá, že byl, jakož i jeho právní předchůdce, v dobré víře, že průchod a průjezd přes předmětný pozemek je oprávněný. Obecné soudy odlišným závěrem jej významně omezily v možnosti vykonávat vlastnické právo, zatímco vlastnické právo žalovaných mělo být věcným břemenem omezeno pouze v nezbytné míře. Napadené rozhodnutí proto považuje stěžovatel též za projev zneužití práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy interpretovaly tzv. dobrou víru, jež je předpokladem vydržení věcného břemene, způsobem, který ve svém důsledku porušuje jeho základní právo garantované ustanovením čl. 11 Listiny.

Jelikož k tvrzenému porušení ustanovení čl. 11 Listiny mělo dojít výsledkem soudního řízení, je zřejmé, že by se tak mohlo stát jen coby výraz takového postupu obecných soudů, jenž by byl rozporný s principy spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že se každý může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalobce), měl prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využil i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci potom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Tak tomu však v dané věci není; rozhodnutí obecných soudů znaky interpretační svévole nevykazují, neboť jimi provedený výklad je konformní ustálené soudní praxi, jak se zejména zjevuje v přístupné judikatuře Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. 2. 1999 ve věci sp. zn. 2 Cdon 431/96 uvedl, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil. V rozsudku ze dne 7. 6. 2001 ve věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001 potom Nejvyšší soud doplnil: Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že právo průchodu přes předmětný pozemek dříve užívali i žalovaní, lze odkázat i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 1990 ve věci sp. zn. 6 Co 1358/90, dle kterého skutečnost, že předmětnou cestu užívají i jiné osoby, by (naopak) měla v osobě, jež se dovolává vydržení věcného břemene, objektivně vyvolat o existenci takového práva pochybnosti.

V kontextu posuzované věci je dále třeba zdůraznit, že "ve hře" nemohlo být stěžovatelovo základní právo garantované ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť předmětem soudního řízení byla otázka tvrzeného vydržení věcného břemene, tedy věcného práva k věci cizí (ve vlastnictví žalovaných), nikoliv vlastnické právo stěžovatele, a to ani v rovině výkonu tohoto práva [neboť samotná otázka přístupu ke stěžovatelovu pozemku, jež nemusí být nutně řešena toliko formou věcného břemene (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 778), předmětem daného soudního řízení nebyla].

Že tvrzení, že žalovaní vykonávají své právo v kolizi s příkazem ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, je pro žalobou požadované určení bez významu, vysvětlil stěžovateli již odvolací soud, byť "jen" na podústavním poli ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Na podkladě uvedeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Pro úplnost se sluší dodat, že Ústavní soud nemohl přihlížet ke stěžovatelovu požadavku, obsaženém v přípise ze dne 15. 7. 2011, aby bylo ve věci jeho ústavní stížnosti nařízeno ústní jednání, neboť to přichází v úvahu pouze v případě, že ústavní stížnost není odmítnuta (viz ustanovení § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.