III. ÚS 200/05
III.ÚS 200/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Traubova 22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 22 C 143/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudem), napadl stěžovatel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005 (22 C 143/2004-15) a tvrdil, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005 (22 C 143/2004-15) byla zamítnuta žaloba stěžovatele, který vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy, kterou se domáhal po žalovaném (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 850,- Kč z titulu náhrady škody odpovídající hodnotě věcí, které byly stěžovateli zabaveny při domovní prohlídce (šlo o věci náboženského charakteru) a u nichž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. února 1976 (2 T 249/75) vysloven trest jejich propadnutí. Posledně citovaný rozsudek byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. září 1990 (2 Rt 40/90) zrušen, včetně výroku o propadnutí věci a řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že soud shledal, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. O vrácení věcí bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. června 2003 (48 Nt 8/2002). V průběhu řízení však bylo zjištěno, že předmětné věci byly zřejmě zničeny. Zamítavý výrok soudu o nepřiznání náhrady škody za nevydání těchto věcí odůvodnil soud tak, že právo stěžovatele domáhat se předmětného nároku plyne z § 23 odst. 2 zák. č. 119/11990 ve spojení s příslušnými ustanoveními zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil po více než 12 letech, dávno po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty pro výzvu k vydání věci (§ 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.), a rovněž po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku, která je stanovena § 5 odst. 4 tohoto zákona pro uplatnění nároku u soudu v případě, že povinná osoba nevyhoví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že při rehabilitačním řízení se Obvodní soud pro Prahu 9 zabýval otázkou jeho viny, nikoli otázkou věcí odňatých v trestním řízení. Stát s jemu odňatými věcmi nezacházel s péčí řádného hospodáře, takže neví, kde se nachází a zda vůbec ještě existují. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 tr. ř. a následné zjištění, že věci nelze vydat, zakládá podklad k postupu podle zák. č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.), ale rozhodně ne podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb. Dle stěžovatele šlo v jeho věci o nesprávný úřední postup. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. září 2004 (23 C 239/2003) a ze dne 6. dubna 2005 (11 C 83/2004). Kopii prvně citovaného rozsudku stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jak je vpředu označen.

Ústavní soud, vycházeje z jím vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 143/2004 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.

Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98 a další). Za takové extrémní rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu, napadený rozsudek považovat nelze.

Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 je v souladu se zákonem odůvodněn (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), obecný soud v něm na základě řádně zjištěného stavu zaujal právní názor, který v něm má oporu a nebyl proto shledán důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná a z tohoto důvodu ji Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.