III. ÚS 20/16
III.ÚS 20/16 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TABOO a. s., sídlem Kaprova 52/6, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 32 Cdo 4184/2015-199 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014 č. j. 68 Co 271/2014-138, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z předložených podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 85/2013 se podává, že Fond národního majetku České republiky (dále jen "FNM") nabyl dle § 11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o velké privatizaci"), privatizovaný majetek subjektu Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik (Dřevozpracující závody, státní podnik). FNM založil obchodní společnost Dřevozpracující závody, a. s. (vznik 1. 5. 1992), do jejíhož základního kapitálu vložil blíže specifikovanou část privatizovaného majetku uvedeného státního podniku; akciová společnost změnila následně název na TABOO a. s. (dále jen "stěžovatelka"). Do výše zmíněného vkladu FNM byly zahrnuty i konkrétní nemovitosti (pozemky, stavby/objekty), k nimž uplatnila oprávněná osoba restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (soudní řízení bylo zahájeno v březnu 1992, tj. před vznikem stěžovatelky). Soudy v tomto restitučním sporu uložily povinné osobě Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik, povinnost vydat dané nemovitosti oprávněné osobě; rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 5. 2008. Soudy nejdříve jako s účastníkem řízení na straně žalované jednaly se stěžovatelkou, avšak její účast následně ukončily usnesením ze dne 22. 3. 2007, neboť dospěly k závěru, že stěžovatelka sporné nemovitosti v rámci privatizace nenabyla (nemohlo dojít k jejich vložení do jejího základního kapitálu), nýbrž zůstaly ve vlastnictví subjektu Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik, jenž je osobou povinnou k jejich vydání. Stěžovatelka podala dne 19. 5. 2008 (proti restituentovi) k soudu návrh na určení svého vlastnictví k daným nemovitostem, jenž později vzala zpět. Následně dne 14. 10. 2011 podala nový návrh na určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem; katastrální úřad zapsal u restituovaných nemovitostí poznámku o jejich dotčení soudním řízením o určení vlastnictví (pozn. dle veřejně dostupných informací z katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí i v současné době zapsán restituent a je evidována zmíněná poznámka).

3. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici (jakožto právní nástupkyni po FNM) domáhala žalobou podanou dne 4. 2. 2013 zaplacení částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s tím, že se nestala vlastnicí uvedených restituovaných nemovitostí (poukázala na § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1890/2005). Namítala protiprávní postup FNM (vedlejší účastnice), který zahrnul nemovitosti dotčené restitučním sporem do svého vkladu u zakládané stěžovatelky. Současně se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 87 571 Kč, která jí měla nahradit náklady řízení stěžovatelkou vynaložené v uvedeném souvisejícím restitučním soudním řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 27 C 85/2013-54 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 87 571 Kč, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2014 č. j. 68 Co 271/2014-138 tak, že svým výrokem I. potvrdil výrok I. prvostupňového rozhodnutí, a svým výrokem II. zrušil výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

5. Oba soudy dospěly ohledně žalované částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím k závěru, že nelze věc kvalifikovat jako náhradu škody, nýbrž jde o nárok na doplnění základního kapitálu stěžovatelky. Podle soudů uvedené restituované nemovitosti nemohly být předmětem vkladu do základního kapitálu stěžovatelky z důvodu tzv. blokačního ustanovení § 3 odst. 2 zákona o velké privatizaci, proto je v tomto rozsahu právní úkon (FNM) absolutně neplatný. Stěžovatelka podle soudů nenabyla vlastnictví k daným nemovitostem, a mohla se proto domáhat zaplacení rozdílu na nepeněžitém vkladu dle § 59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník" (pozn. znění odst. 5 do 30. 6. 1996, poté obdobně upravoval odst. 6 do 31. 12. 2000, a následně odst. 7), a to ve výši, v jaké hodnota nepeněžitého vkladu při vzniku stěžovatelky nedosahovala částky stanovené při jejím založení (soudy poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 280/2008). Podle soudů však nebylo možno žalobě vyhovět, neboť vedlejší účastnice vznesla důvodně námitku promlčení; čtyřletá promlčecí lhůta počala běžet od 29. 4. 1992, kdy mělo být ze závazku plněno (splatnost), tedy měl být majetek vložen do základního kapitálu stěžovatelky (§ 392 odst. 1, § 397 obchodního zákoníku). Soudy konstatovaly, že mezi FNM a stěžovatelkou šlo o obchodní závazkový vztah (založení obchodní společnosti a nakládání majetkovými účastmi na ní), svým obsahem odpovídající smlouvě o prodeji podniku dle § 476 obchodního zákoníku. Podle soudů námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, neboť FNM nakládal při založení stěžovatelky se svým majetkem, nikoliv z pozice orgánu veřejné moci; stěžovatelka nemohla být v dobré víře o svém vlastnictví k nemovitostem, neboť byla od počátku účastnicí souvisejícího restitučního sporu (resp. s ohledem na znění tzv. blokačního ustanovení); stěžovatelka navíc podala následně dvě žaloby na určení svého vlastnictví k daným nemovitostem (věděla, že není považována za vlastnici daných nemovitostí). Podle soudů stěžovatelka mohla nárok uplatnit včas a současně požádat soud o přerušení řízení do doby pravomocného skončení restitučního sporu.

6. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 32 Cdo 4184/2015-199 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu lze z obsahu dovolání stěžovatelky dovodit uplatnění první a třetí alternativy předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V případě třetí alternativy však podle dovolacího soudu absentovaly obligatorní náležitosti dovolání, neboť stěžovatelka v dovolání neuvedla žádnou vzájemně rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, ani nespecifikovala, jaké vzájemně rozporné závěry (jakého charakteru) měl podle ní Nejvyšší soud k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve svých dřívějších rozhodnutích vlastně vyslovit. Ohledně první z uplatněných alternativ předpokladů přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání, neboť stěžovatelkou v dovolání poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1548/2009 řeší jinou situaci (v případě stěžovatelky nebylo plnění závislé na spolupůsobení vedlejší účastnice), a městský soud se tedy od tohoto rozhodnutí neodchýlil. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou namítaný rozpor rozhodnutí městského soudu s rozhodnutími Ústavního soudu [nálezy ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) a ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551)] nelze podřadit pod žádný z možných předpokladů přípustnosti dovolání.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka vůči usnesení Nejvyššího soudu namítla, že z jejího dovolání byla zřejmá právní otázka k řešení, a sice rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Uvedla, že tuto právní otázku podle ní městský soud rozhodl v rozporu s praxí Nejvyššího soudu, ve které převládá ochrana práv toho, kdo uplatňuje svůj nárok, dovolává-li se promlčení nároku ten, kdo sám způsobil v důsledku plynutí času promlčení daného nároku. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud ve svém usnesení nevysvětlil, proč nelze závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1548/2009 použít na stěžovatelčinu věc. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že předmět obou kauz je totožný, neboť šlo o otázku náhrady škody uplatněné vůči státu v důsledku jeho předchozího porušení právní povinnosti. Uvedla, že škodu zavinila výhradně vedlejší účastnice (FNM) bez přičinění stěžovatelky; stěžovatelka nemohla škodu předvídat ani ji eliminovat, a byla v dobré víře o správnosti privatizačního projektu, jakožto aktu veřejné moci.

8. Stěžovatelka dále uvedla, že v její věci podle soudů nemůže vedlejší účastnice nést odpovědnost za porušení své právní povinnosti, neboť o tomto porušení se dozvěděla až v souvislosti s výsledkem restitučního řízení, naproti tomu mají však soudy za to, že stěžovatelka měla dané porušení předvídat a svůj nárok uplatnit u soudu včas. Stěžovatelka namítla, že ani s náležitou mírou péče nemohla důsledky porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí předvídat a znát. Nemohla vědět, že k nemovitostem byl uplatněn restituční nárok; tuto povědomost mohla mít jen vedlejší účastnice, která již na základě uplatnění restitučního nároku musela vědět, že zahrnutím nemovitostí dotčených restitučním nárokem do privatizačního projektu porušuje právo (vedlejší účastnice stěžovatelce "zamlčela", že došlo k uplatnění restitučního nároku). Stěžovatelka sice byla po určitou dobu účastnicí restitučního sporu, avšak jen v důsledku chybného postupu soudů (tedy opět chybou státu); účastnicí navíc nebyla v okamžiku pravomocného skončení restitučního sporu. Stěžovatelka má za to, že když se o uplatnění restitučního nároku dozvěděla "mimo rámec svých povinností", neměla ještě žádnou právní jistotu, na základě které by mohla soudně uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Vznik škody bylo možné dovodit až z výsledku restitučního sporu, jehož délku však stěžovatelka nemohla ovlivnit; před pravomocným skončením restitučního řízení by uplatňovala jen "imaginární škodu". Stěžovatelka k tomu doplnila, že ani soudy (stát) nebyly schopny vyřešit restituční spor v přiměřené době tak, aby stěžovatelka měla jistotu o porušení právní povinnosti FNM, a mohla včas uplatnit svůj nárok před uplynutím promlčecí lhůty.

9. Stěžovatelka uzavřela tím, že jí soudy neposkytly ochranu před zásahem do jejího práva vlastnit majetek, přestože jí vznikla škoda v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí. Soudy měly aplikovat korektiv "dobrých mravů". Ve věci stěžovatelky šlo o specifický privatizační vztah, ve kterém vedlejší účastnice navzdory soukromoprávní povaze převodu majetku (vklad do společnosti) rozhodovala vůči stěžovatelce ve vrchnostenském postavení, a stěžovatelka získala jistotu ohledně důvodnosti restitučního nároku až ve výsledku restitučního sporu. Stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09, a na jeho usnesení ze dne 23. 8. 1995 sp. zn. III. ÚS 181/95 (U 19/4 SbNU 345).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud úvodem upřesňuje, že stěžovatelka sice ústavní stížností požadovala zrušit celý rozsudek městského soudu, avšak z výše popsaného procesního postupu soudů i námitkového obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížností napadá "toliko" I. výrok rozsudku městského soudu, jenž se týká částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu byl následně povolán obvodní soud k vydání nového (v pořadí druhého) rozhodnutí.

14. V posuzované věci nebylo sporné, že FNM jednostranným úkonem zakladatele vložil do zakládané akciové společnosti - stěžovatelky vklad, přičemž část vložených majetkových hodnot představoval i nepeněžitý vklad v podobě nemovitostí, na něž byl uplatněn restituční nárok. Daný právní úkon FNM tak byl absolutně neplatný (pro porušení tzv. blokačního ustanovení zákona o velké privatizaci), a to v rozsahu (části) týkajícím se restituovaných nemovitostí. Stěžovatelka nemohla od svého vzniku nabýt k daným nemovitostem vlastnické právo; nemovitosti neměly být předmětem privatizace [zmínit lze v této souvislosti i případy řešené Ústavním soudem v nálezech ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 112/99 (N 47/17 SbNU 327), ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 515/2000 (N 195/24 SbNU 463), nebo ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 310/99 (N 76/18 SbNU 163), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

15. Soudy návazně kvalifikovaly nárok uplatňovaný stěžovatelkou jako nárok na zaplacení rozdílu nepeněžitého vkladu. Stěžovatelka, obdobně jako v předchozím občanskoprávním řízení, namítá, že jí byla způsobena "škoda", avšak touto otázkou se soudy dostatečně zabývaly a odůvodnily svůj závěr, že o náhradu škody v dané věci jít nemohlo. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti jejich argumentaci v tomto směru nijak nevyvrací. Dále, soudy ve svých rozhodnutích nijak nezpochybnily, že to byl FNM (vedlejší účastnice), kdo porušil tzv. blokační ustanovení (neměly zjevně za to, že by si stěžovatelka svůj majetkový deficit na základním kapitálu způsobila při svém vzniku 1. 5. 1992 sama bez přičinění FNM), avšak o "odpovědnosti" v rámci institutu náhrady škody z důvodu jimi předestřené právní kvalifikace hovořit nemohly.

16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu (stěžovatelka usnesení přiložila k ústavní stížnosti), dovolací soud přiléhavě upozornil stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, že zcela opomenul nové znění občanského soudního řádu (účinné od 1. 1. 2013). Nejvyšší soud současně z celého obsahu dovolání (Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, včetně dovolání) vyvodil, že stěžovatelka dovoláním uplatnila první a třetí předpoklad přípustnosti dovolání, resp. uvedla formulace, jež lze podřadit pod rozhodné znění § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že oba předpoklady přípustnosti stěžovatelka uplatnila vůči otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. V případě stěžovatelkou formulovaného třetího předpokladu přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud uzavřel, že v této části dovolání postrádá výše již zmíněné podstatné náležitosti. V této části Nejvyšší soud proto neodepřel stěžovatelce v rozporu s Listinou přístup k dovolacímu soudu; ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti závěr Nejvyššího soudu o absenci podstatných náležitostí v části dovolání nevyvrací.

17. Ohledně prvního předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vypořádával stěžovatelkou tvrzený rozpor napadeného I. výroku rozsudku městského soudu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2009. Dovolací soud uvedl, že oproti případu stěžovatelky, v uvedené dřívější věci bylo plnění žalobcům (restituentům) závislé na spolupůsobení žalovaného, proto byla námitka žalovaného o promlčení rozporná s dobrými mravy; dovolací soud rekapituloval, že ve věci šlo o náhradu za nevydané pozemky, jejichž ocenění znalcem zadával žalovaný a v řízení soudů byla podstatnou (také) otázka, ke kterému datu je vlastně třeba ocenění provést (tím byla dána i výše nároku). Stěžovatelka k tomu v ústavní stížnosti namítá, že její věc s danou dřívější kauzou jsou totožné, neboť v obou jde o "náhradu škody" žalobci v souvislosti s (dřívějším) porušením právní povinnosti ze strany žalovaného. Stěžovatelkou namítané však podle Ústavního soudu zjevně nebylo podstatou rozhodného právního závěru Nejvyššího soudu v jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 1548/2009. V tehdejším případě dovolací soud nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným je (vždy) v rozporu s dobrými mravy, když nárok uplatňovaný žalobcem vznikl v důsledku (dřívějšího) protiprávního jednání žalovaného, resp. příčina uplatňování nároku byla na straně žalovaného. V této souvislosti je možno poukázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ve kterém je dovolacím soudem kladen důraz na posouzení okolností, za nichž je (byla) námitka promlčení uplatněna, oproti okolnostem a důvodům, z nichž je vznik (samotného) uplatněného nároku dovozován. Podle Ústavního soudu je tedy danou námitku stěžovatelky, ve které uvedeným způsobem shledává totožnost obou věcí, nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.

18. Stěžovatelka dále, obdobně jako před občanskoprávními soudy, namítla rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v její věci. K výtce obdobně uvedla, že nemohla nárok uplatnit dříve, neboť o uplatnění restitučního nároku nevěděla, a až do rozhodnutí restitučního sporu (jehož délku nemohla ovlivnit a důvěřovala správnosti privatizačního projektu) neměla právní jistotu o svém nároku, resp. o tom, že došlo skutečně k porušení tzv. blokačního ustanovení ze strany FNM, a měla by tedy zahájit soudní řízení na ochranu svých práv. Stěžovatelka v této souvislosti dovozuje, že vedlejší účastnice sama způsobila v důsledku plynutí času (délka restitučního sporu) promlčení nároku stěžovatelky, a následně si prostřednictvím soudů zajistila námitkou promlčení to, že není za porušení tzv. blokačního ustanovení nijak odpovědná. Také tuto námitku však shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud dospěl k závěru, že se soudy ve věci stěžovatelky řádně zabývaly jejím tvrzením o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a své závěry přehledně uvedly ve svých rozhodnutích.

19. Soudy podle Ústavního soudu přiléhavě argumentovaly tím, že stěžovatelka věděla o uplatnění restitučního nároku, neboť příslušné soudy ji považovaly za účastnici restitučního řízení od jeho zahájení v roce 1992 až do roku 2007, a takto s ní i jednaly (to ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, byť současně protichůdně tvrdí, že o uplatnění restitučního nároku vůbec nevěděla, a daná okolnost jí byla vedlejší účastnicí "zamlčena"). Soudy dostatečně reagovaly také na stěžovatelčinu námitku, dle které právní jistotu mohla nabýt až v souvislosti s výsledkem restitučního řízení. Uvedly, že restituční spor byl pravomocně ukončen dne 10. 5. 2008; stěžovatelka následně podala postupně dvě žaloby na určení svého vlastnictví; na základě výsledku restitučního řízení věděla, že není považována za vlastnici restituovaných nemovitostí; žalobu na zaplacení částky podala až dne 4. 2. 2013. Uvedené podle Ústavního soudu ostatně odpovídá i tvrzení samotné stěžovatelky v ústavní stížnosti, podle něhož mohla nabýt právní jistotu až s ukončením restitučního řízení.

20. Ústavní soud se již ve své předchozí judikatuře věnoval opakovaně otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Zmínit lze výše již uvedený nález ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09, nebo dále nálezy ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607), ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749), ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345). Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do činnosti soudů. Samotné vznesení námitky promlčení nemůže bez dalšího odporovat dobrým mravům a otázka, zda námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, závisí vždy na konkrétních okolnostech té které věci; zobecnění je obtížně vymezitelné. Smyslem institutu promlčení je ochrana principu právní jistoty; přikročí-li soudy k užití korektivu v podobě dobrých mravů, může se tak dít jen ve výjimečných případech a s řádným odůvodněním takového závěru. Z uvedených předchozích nálezů pak zejména plyne nutnost zabývat se otázkou souladu námitky promlčení s dobrými mravy, což ve věci stěžovatelky soudy učinily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2216/09 a sp. zn. II. ÚS 309/69). Naopak z uvedených nálezů, zejména těch týkajících se otázek privatizačně-restitučních, neplyne časově zcela neomezená možnost uplatňování nároku v případech, kde by bylo možno shledat i okolnosti nasvědčující užití korektivu dobrých mravů. Ústavní soud v daných nálezech zcela nepopřel právem zakotvené časové omezení pro uplatnění nároku, resp. princip právní jistoty. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že právní jistotu o vlastníku nemovitostí jí dal výsledek restitučního řízení, přesto žalobu na zaplacení částky podala až dne 4. 2. 2013; v mezidobí podala dvě žaloby na určení svého vlastnictví (první již dne 19. 5. 2008). Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že to byla vedlejší účastnice (případně stát nebo restituční soudy), které zapříčinily, že stěžovatelka nemohla podat a nepodala danou žalobu na zaplacení částky dříve (včas). I kdyby bylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatelka nabyla jistotu o restituentovi jako vlastníku nemovitostí až z výsledku restitučního sporu (na běh a délku souvisejícího řízení občanskoprávního či trestního ostatně Ústavní soud poukázal např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 2216/09 nebo sp. zn. II. ÚS 3168/09), byla to stěžovatelka (nikoliv vedlejší účastnice či soudy), kdo po dobu 4 let a 9 měsíců po pravomocném ukončení restitučního sporu nepodal příslušnou žalobu k ochraně svých práv, nýbrž se spíše snažila o "revizi" výsledku restitučního sporu prostřednictvím žalob na určení svého vlastnictví (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. I. ÚS 718/11). Lze tedy uzavřít, že soudy si zjevně byly vědomy vadného postupu vedlejší účastnice (FNM) v roce 1992, avšak dostatečně se také zabývaly výtkou stěžovatelky o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a své závěry ústavně souladně odůvodnily.

21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.