III. ÚS 2/10
III.ÚS 2/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, č. j. UL 34/2009-8, a "jinému zásahu orgánu veřejné moci" postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 14 Nc 546/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze a postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 14 Nc 546/2007 došlo k porušení jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2009, č. j. UL 34/2009-8, zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty Obvodnímu soudu v Praze 4 k vydání potvrzení "o protiprávnosti přemístění a zadržování nezletilé Petry H. (jedná se o pseuodnym)", jakož i jeho požadavek, aby vyslovil právní názor k předmětu žádosti o potvrzení, který stěžovatel odůvodnil tím, že opakovaně žádal obvodní soud (v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 546/2007 o úpravě nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželů), aby "zjistil právo" a toto "zjištění vydal v potvrzení", že "O. H. přemístila v dubnu 2008 svou dceru, nezletilou českou občanku Petru H. z České republiky a z místa jejího obvyklého pobytu v Praze do zahraničí, v rozporu s právním řádem České republiky a že 2/ zadržuje dceru .... od dubna 2008 v zahraničí, v rozporu s právním řádem České republiky". Podle odůvodnění usnesení nelze návrhu na určení lhůty dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), vyhovět, neboť jím stěžovatel "sleduje nikoliv odstranění průtahů, ale domáhá se přímého zásahu ... do rozhodovací činnosti procesního soudu", jelikož nepožaduje, "aby o jeho žádosti o vydání potvrzení bylo nějak rozhodnuto, ale domáhá se přímo, aby soud vydal potvrzení o protiprávním jednání matky". Vyrozuměl-li soud prvního stupně stěžovatele, že požadované potvrzení vydat nelze, nemůže být jeho právní názor "ovlivněn prostřednictvím návrhu na určení lhůty k (tomuto) procesnímu úkonu".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obvodního soudu dochází k porušování jeho práva na rodinný život a jeho ochranu, neboť tento soud odmítá činit konkrétní opatření k ochraně zájmů nezletilé ve smyslu § 178 o. s. ř. spočívající ve vystavení "potvrzení o protiprávnosti přemístění jeho dcery do zahraničí", a to s "účelovým" a "nezákonným" odůvodněním, že "právní řád České republiky neobsahuje hmotně právní ustanovení k takovému hodnocení přemístění dítěte". Porušení svých práv spatřuje stěžovatel i v postupu městského soudu, jestliže stížností napadeným usnesením jeho žádost na určení lhůty k "rozhodnutí o ... žádostech o potvrzení o protiprávnosti přemístění ... dcery do zahraničí" zamítl, a "právně neposoudil" jeho "opakované žádosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle § 2 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

V posuzované věci není primárně přehlédnutelné, že se stěžovatel obracel na soud se žádostí o "vystavení potvrzení", jehož obsahem by byl soudem deklarovaný určitý skutkový, a potažmo právní, stav, aniž by byl předmětem před ním vedeného řízení a rozhodování. Dal-li soud stěžovateli srozumitelně najevo, že takové potvrzení vydat nelze, nemůže tato skutečnost představovat zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele proto, že je evidentní, že k tomuto úkonu není dána jeho pravomoc (viz. citované ustanovení § 2, případně i § 352 o. s. ř., čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 listiny základních práv a svobod).

Vydání požadovaného potvrzení se nelze úspěšně dovolávat ani odkazem na ustanovení § 178 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud v rámci výkonu péče o nezletilé též činí stran výchovy nezletilého vhodná opatření; ani při použití standardních výkladových metod nelze totiž dospět k úsudku, že by mimo opatření výslovně předpokládaná (zde zejm. § 43 až § 45 zákona o rodině) bylo právě stěžovatelem požadované potvrzení takovým - zákonem též zamýšleným - vhodným opatřením k zajištění výchovy jeho nezletilého dítěte.

Ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích vskutku, jak uvedl městský soud, slouží k naplnění zásad spravedlivého procesu ve smyslu práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny, a odpovídá mu - toliko - oprávnění, určit lhůtu k procesnímu úkonu, jehož provedení je jinak mimo pochybnost, nikoli však oprávnění provedení určitého procesního úkonu nařídit, a tím méně pak úkonu, k němuž soud vůbec není povolán, jak je tomu ve věci stěžovatele. Předmětem řízení o návrhu na určení lhůty je tak pouze posouzení, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům; nemůže proto sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04).

Je očividné, že tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, jestliže se jím stěžovatel domáhal nejen zákonem neaprobovaného úkonu, nýbrž svým návrhem - formálně směřujícím na určení lhůty - se dožadoval, jak vystihl městský soud, " přímého zásahu ... do rozhodovací činnosti procesního soudu". Rozhodnému závěru městského soudu, že žádosti stěžovatele nebylo možno vyhovět, neboť právní názor soudu prvního stupně nemůže být "ovlivněn prostřednictvím návrhu na určení lhůty k (tomuto) procesnímu úkonu", tak nelze ničeho vytknout ani z pohledu práva obecného, a tím spíše v rovině ústavněprávní.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.