III. ÚS 2/05
III.ÚS 2/05 ze dne 10. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Valašském Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, čj. 30 Cdo 1018/2004-158, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2004, čj. 15 Co 52/2002-147, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 10. 2001, čj. 8 C 129/99-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podstatou shora označených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatel napadá, je otázka vlastnictví nemovitostí - provozního domu - restaurace a pozemku (dále jen "restaurace"). Restauraci stěžovatel v roce 1993 prodal včetně jejího zařízení vedlejšímu účastníkovi tohoto řízení (v řízení před obecnými soudy jednomu ze žalovaných) V. K. Okresní soud ve Ždáře nad Sázavou o prodeji movitých věcí (zařízení restaurace) posléze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 6. 1995, čj. 8 C 133/94-20, a to tak, že v této části byla kupní smlouva z roku 1993 neplatná. Stěžovatel se v roce 1999 u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou domáhal žalobou určení neplatnosti celé smlouvy včetně věcí nemovitých a určení, že je výlučným vlastníkem restaurace. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl, když odmítl tezi stěžovatele, že pokud je část smlouvy týkající se prodeje movitých věcí neplatná, je ve smyslu ust. § 41 obč. zák. neplatná celá smlouva. Okresní soud odmítl, že by smlouva z roku 1993 byla obsahově nedělitelná. Neopodstatněnou shledal soud i námitku ohledně tvrzené odkládací podmínky podle čl. IX kupní smlouvy (tento článek stanovil, že do zaplacení částek uvedených v čl. VII smlouvy nemůže být dán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí).

Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele neuznal důvodnou jeho námitku o obsahové neoddělitelnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí od ostatního obsahu smlouvy, neboť správnost těchto námitek není podložena odpovídajícími skutkovými zjištěními. Shora citované ujednání obsažené v čl. IX kupní smlouvy, podle nějž do zaplacení kupní ceny nemůže být dán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nelze podle závěrů odvolacího soudu posuzovat jako odkládací podmínku. Proto krajský soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatel posléze podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, když podstata právní otázky, která má všeobecný význam, tkví podle stěžovatele v dosud nejednoznačně řešené otázce obsahové neoddělitelnosti části smlouvy, týkající se prodeje movitých věcí od části smlouvy týkající se prodeje nemovitostí, to vše za situace, kdy nemovitost je prodávána jako celek. Druhou právní otázkou, kterou stěžovatel Nejvyššímu soudu ČR předložil, bylo řešení povahy smluvního ujednání o nemožnosti podat návrh na vklad do katastru nemovitostí před zaplacením kupní ceny, jako odkládací podmínky. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání usnesením odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti z velké většiny přebírá argumenty, se kterými neuspěl u soudu dovolacího. Stěžovatel uvádí, že vždy mínil prodat restauraci jako celek, a to včetně zařízení (movitých věcí), které se v něm nalézaly. Poukazuje na řadu důkazů, které prý soudy špatně vyhodnotily. Nadto ujednání obsažené v čl. IX smlouvy nelze podle něj obsahově posoudit jinak, než jako odkládací podmínku ve smyslu ust. § 36 obč. zák. Tím, že bylo ujednáno, že před zaplacením částek uvedených v čl. VII kupní smlouvy nemůže být podán návrh na vklad vlastnictví prodávané nemovitosti u katastrálního úřadu, bylo podle názoru stěžovatele jednoznačně řečeno, že nejprve musí být zaplacena celá kupní cena uvedená v čl. VII, tj. částka 5 500 000,- Kč, a teprve poté lze podat návrh na vklad. Takové ujednání prokazuje i obsahovou neoddělitelnost části smlouvy, týkající se převodu movitých věcí, od části smlouvy týkající se převodu nemovitostí. Kupní cena však byla zaplacena až po vkladu vlastnického práva do katastru, z čehož podle stěžovatele vyplývá, že právní následky smlouvy nenastaly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp.zn. III. ÚS 84/94, S.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl.).

Ústavní soud není soudem třetí nebo dokonce čtvrté instance. Ačkoliv to není pro tuto věc zcela určující, Ústavní soud nemůže pominout, že v dané věci rozhodl shodně jak soud prvého stupně, tak soud odvolací, tak soud dovolací. Stěžovatel svou ústavní stížností nepoukazuje na žádné protiústavnosti, ale vyzývá Ústavní soud jen k přehodnocení závěrů, s nimiž se v rámci dovolání podrobně vypořádal Nejvyšší soud ČR. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat právní závěry provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s principem sebeomezování vlastní činnosti vůči činnosti obecných soudů ponechává zásadně na soudech obecných interpretaci ustanovení jednoduchého práva stejně jako hodnocení skutkových věcí a do takovéto interpretace nebo hodnocení podané obecnými soudy vstupuje zcela výjimečně, např. když by takováto interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tak tomu ovšem v této věci není, neboť s oběma základními argumenty stěžovatele (oddělitelnost či neoddělitelnost kupní smlouvy co se týče movitostí a nemovitostí a význam čl. IX jako smluvní podmínky či nikoliv) se dostatečně a ústavně konformně vypořádaly soudy obecné. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces, proto nebyl porušen, protože nemůže být porušen pouze proto, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Ze stejných důvodů nebyl porušen ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým stěžovatel argumentuje. Stěžovatelem vytýkaný čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR se na věc nijak nevztahuje, čl. 90 Ústavy ČR není článkem, z něhož by jakékoliv základní právo vyplývalo.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.