III. ÚS 1995/12
III.ÚS 1995/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatelky Mgr. J. L., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012 č. j. 30 Cdo 1737/2010-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010 č. j. 55 Co 486/2009-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2009 č. j. 17 C 38/2008-40, a o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jimiž bylo ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99. Předmětnými rozhodnutími se stěžovatelka cítí být dotčena v ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka ve svém podání podrobně rozvedla námitky, které předtím již vtělila do dovolání. Obecným soudům krom jiného především vytkla, že nesprávně posoudily její nárok v části týkající se náhrady nákladů vzniklé v kmenovém řízení, pokud jej zamítly s tím, že rozhodnutí o nich brání přiznání tohoto nároku tím, že nebylo pro nezákonnost zrušeno. Vyjádřila přesvědčení, z něhož vyplývá, že v návaznosti na konstatovanou nepřiměřenou délku řízení by mělo být o tomto nároku rozhodnuto, aniž by ke zrušení (původního) výroku o nákladech řízení muselo dojít [§ 5 písm. b) oproti § 8 odst. 1 cit. zákona]. Své výhrady směřovala stěžovatelka i do výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, přičemž je podpírala důrazem na význam, který pro ni daný spor měl, jenž dle jejího názoru obecné soudy dostatečně nevyhodnotily.

Stěžovatelka namítala rovněž protiústavnost ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Toto své přesvědčení odůvodnila tím, že jí nesprávným úředním postupem státu vznikla škoda, kterou vymáhala v souladu se zákonem u Ministerstva spravedlnosti, a to zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Takto účelně vynaložila náklady, které považuje za součást (protiprávním) jednáním státu jí vzniklé škody, a proto se jí jeví jako legitimní, že požaduje jejich uhrazení. Právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány a orgány veřejné správy je jí přitom ústavně zaručeno, a pokud se rozhodla, že ho bude realizovat, neměl by ji stát za to sankcionovat. Obecné soudy v reakci na tyto její námitky poukázaly na dikci ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.; stěžovatelka jej považuje za protiústavní, stojící v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto se domáhá jeho zrušení.

S ohledem na uvedené stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v příslušných částech, v nichž jejím návrhům nevyhověly, nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Za účelem posouzení opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soudu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 38/2008. Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neshledal.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].

V tomto ohledu nutno v relaci k námitkám stěžovatelky říci, že interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); Nejvyšší soud na námitky stěžovatelky náležitě reagoval a v této souvislosti na relevantní judikaturu i příkladmo odkázal.

Za konkrétních skutkových okolností, z nichž došlo k vyvození nesprávného úředního postupu zakládajícího nepřiměřenou délku řízení, neměly obecné soudy prostor pro úvahu o přiznání (další) náhrady nákladů původního řízení, když rozhodnutí o nákladech tohoto řízení nebylo pravomocně zrušeno. Obecné soudy zde adekvátně aplikovaly ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž jde o odlišný právní náhled, než jaký prezentovala stěžovatelka, nikoliv (oproti konstatování v ústavní stížnosti) o svévolnou změnu skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou.

Pokud se týče samotné výše přiznané náhrady, úvahy jí se týkající obecné soudy v souladu se zákonnými hledisky (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) dostatečně a přezkoumatelně odůvodnily. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09 Ústavní soud uvedl, "že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, ze dne 30. 7. 2008, č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši)." (srov. i odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08). To se přirozeně týká i stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě.

Jak Ústavní soud uvedl kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1472/10, mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).

To se v souzené věci stěžovatelky v nezbytném rozsahu i stalo. Přehodnocovat volnou úvahu soudu učiněnou ve smyslu § 136 o. s. ř. potud, zda soudy přiznaná náhrada za nemajetkovou újmu má či nemá být vyšší, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nahlíženo principem proporcionality, o extrémní disproporcionalitu při vymezení její konkrétní výše ze strany obecných soudů se potom v daném případě nejedná.

Směřuje-li akcesorický návrh stěžovatelky, podaný v intencích § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ke zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno jej nejprve posoudit z pohledu jeho možného věcného projednání. Výchozí bod této úvahy je dán tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky týkající se tohoto uplatněného nároku jako ex lege nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z toho se ovšem podává, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání nedošlo (v této části) v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z uvedeného plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ustálená judikatura Ústavního soudu setrvává na stanovisku, dle něhož v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§ 43 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], návrh na zrušení zákonných ustanovení sdílí procesně její osud (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95); tento závěr tudíž dopadá i na návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud stížnost a s ní spojený návrh na zrušení označeného zákonného ustanovení odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.