III. ÚS 1990/13
III.ÚS 1990/13 ze dne 20. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Filipa Vařila, t. č. ve Vazební věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 5. 2013 č. j. 14 To 147/2013 - 126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, je stěžovatel trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a písm. b) a odst. 4 písm. b) a písm. c) trestního zákoníku, účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. a) a písm. b) trestního zákoníku a účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku.

Rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2013 č. j. 31 Nt 2/2013 - 27 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost. V té především poukazuje na to, že vazební důvody uvedené v prvostupňovém rozhodnutí nejsou založeny na skutkových okolnostech případu, což je v rozporu s § 68 odst. 1 trestního řádu. V usnesení uvedené důvody považuje stěžovatel za povšechné a vágní, což má za následek protiústavní omezení jeho osobní svobody, neboť podmínky pro její omezení podle čl. 8 Listiny nejsou dány. Stížnostnímu soudu pak stěžovatel vyčítá, že nezákonné rozhodnutí soudu prvního stupně navzdory výše uvedenému aproboval. Další pochybení stížnostního soudu je spatřováno v tom, že o stížnosti bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ačkoli stěžovatel žádal o konání vazebního zasedání.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení existence vazebních důvodů v jednotlivých případech je zásadně věcí trestních soudů. Zásah Ústavního soudu je možný zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96).

V předmětné věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Rozhodnutí soudů obou instancí je podrobně odůvodněno, přičemž nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by vazební důvody nebyly podpořeny skutkovými okolnostmi. Naopak, v odůvodněních obou rozhodnutí je zřetelně uvedeno, které konkrétní okolnosti byly při posuzování existence jednotlivých vazebních důvodů zvažovány.

Existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu prvostupňový soud odůvodnil vysokým trestem, který stěžovateli reálně hrozí. Stížnostní soud se následně podrobně zabýval ústavní konformitou takového odůvodnění, přičemž Ústavní soud s jeho závěry souhlasí a pro úplnost na ně odkazuje. Pokud jde o vazbu koluzní [§ 67 odst. 1 písm. b)], z odůvodnění vyplývá, že i vzhledem k rozsáhlosti a charakteru trestné činnosti nebyly procesnímu výslechu zatím podrobeny všechny osoby, kvůli čemuž hrozí, že se stěžovatel bude s ostatními domlouvat na taktice obhajoby a ovlivňovat dosud nevyslechnuté osoby, aby vypovídaly v jeho prospěch. Konečně, pokud jde o vazbu z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. c), obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel měl trestnou činnost páchat dlouhodobě, a to dokonce i ve chvíli, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení pro jinou trestnou činnost. Prvostupňový soud bral do úvahy také to, že trestná činnost má tvořit podstatnou část stěžovatelových příjmů.

Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, rozhodnutí obou soudů byla založena na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž Ústavní soud považuje jejich závěry v souhrnu za přiléhavé a ústavně konformní. Prostor pro přezkum Ústavním soudem je tímto vyčerpán.

Pokud jde o nenařízení vazebního jednání před soudem druhého stupně, stěžovatel měl prostor vyjádřit se ke všem skutečnostem již při vazebním jednání konaném před soudem nalézacím a tohoto práva také využil. Jelikož v následně podané stížnosti nebyly uvedeny žádné nové podstatné okolnosti, byl postup stížnostního soudu podle (ústavně konformního) § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu opodstatněný. K porušení stěžovatelových práv tedy ani tímto postupem nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2013

Jan Musil, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.