III. ÚS 1988/13
III.ÚS 1988/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLARPARK beta a. s., se sídlem v Brně, Olomoucká 3419/7, IČ 28344421, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2013 č. j. 2 Afs 75/2012-35, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2012 č. j. 10 Af 288/2011-39 a ze dne 28. prosince 2012 č. j. 10 Af 320/2012-41 a rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2011 č. j. 4941/11-1200 a ze dne 8. února 2012 č. j. 1082/12-1200 a č. j. 1083/12-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 25. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno jednak její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jednak její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Napadenými rozhodnutími Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo stěžovatelčina odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2011, 12. 10. 2011 a 23. 11. 2011, jimiž byla zamítnuta její stížnost podle § 237 odst. 3 daňového řádu proti postupu společnosti E.ON Distribuce, spočívajícímu v tom, že tato společnost coby provozovatelka přenosové soustavy a plátkyně daně uhradila stěžovatelce jen část z fakturované částky za dodávky elektřiny do distribuční sítě s tím, že tento postup je v souladu s § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 402/2010 Sb. (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.").

3. Napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byly pro nedůvodnost zamítnuty žaloby stěžovatelky proti shora označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byly zamítnuty - rovněž jako nedůvodné - kasační stížnosti, které stěžovatelka proti těmto rozsudkům krajského soudu podala.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do práva na pokojné užívání majetku sražením odvodu za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně (dále jen "FVE") v příslušném období na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., majíc za to, že byla zkrácena na svém legitimním očekávání stran příjmů z elektřiny vyrobené ve FVE, a to z důvodu, že o její výstavbě se rozhodovala na základě záruky patnáctileté doby návratnosti investice, resp. záruky nesnížení výkupních cen platných v roce jejího uvedení do provozu po celou dobu její životnosti. Dané očekávání nevycházelo jen z příslušné právní úpravy, ale i z deklarované shody členských států Evropské unie. Stěžovatelka je rovněž názoru, že institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle dotčených ustanovení odporuje principu rovnosti, neboť daná povinnost se týká elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, přičemž pro takto vzniklý rozdíl neexistují řádné relevantní věcné, a tedy ani právní důvody.

5. V návaznosti na to stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, nicméně upozorňuje, že v něm Ústavní soud nevyloučil, že ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. mohou mít v jednotlivých případech protiústavní dopad (body 86 a násl.). Již v řízení o kasační stížnosti přitom namítala, že sražení odvodu ze slunečního záření je řetězec úkonů, které ve svém souhrnu povedou k nedodržení zákonné podmínky patnáctileté doby návratnosti investice, tedy nesplnění garance poskytnuté § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., což bude mít za následek porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání. Svá tvrzení navrhla prokázat účetními doklady a finanční analýzou po skončení tříleté doby a za tímto účelem navrhla přerušení řízení, Nejvyšší správní soud se touto námitkou odmítl zabývat s tím, že má obecný charakter a že není opřena o žádný důkaz existující v době podání kasační stížnosti, a nevyhověl ani jejímu návrhu na přerušení řízení za účelem předložení finanční analýzy. Z jeho rozsudku má být zřejmé, že smísil dvě možné podoby protiústavního dopadu příslušného opatření, jak mají plynout z výše citovaného nálezu, přičemž stěžovatelka poukazuje na to, že nikdy v řízení neuplatnila námitku jeho likvidačního charakteru, Nejvyšší soud však na základě vyvrácení této nikdy neuplatněné námitky formuloval závěr o nedůvodnosti námitky jiné, a to nedodržení patnáctileté doby návratnosti, resp. nijak neobjasnil, na základě čeho neprokázání rdousícího efektu "automaticky" dokládá nedůvodnost námitky druhé. Stěžovatelka přitom odmítá závěr Nejvyššího soudu, že tvrzení o nedodržení doby návratnosti je "nic neříkající", a pokazuje na jeho informační obsah. Tímto postupem Nejvyšší správní soud vytvořil "začarovaný kruh", jenž vylučuje, aby se svými námitkami vůči postupu plátce odvodu ze slunečního záření uspěla; na straně jedné totiž označil za nepřijatelné, aby důkazy byly předloženy až v době, kdy bude moci být důsledek zavedeného odvodu věrohodně zhodnocen, na straně druhé se však dovolává toho, že okamžitě předložené důkazy nemohou věrohodně zobrazit stav, který nastane až za několik let.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Problematikou souladu ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. s ústavním pořádkem se Ústavní soud zabýval, a to v rámci tzv. abstraktní kontroly ústavnosti, v již zmíněném nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (vyhlášeném pod č. 220/2012 Sb.) a dospěl ke kladnému závěru, problematikou interpretace a aplikace uvedených ustanovení ze strany finančních orgánů a správních soudů v individuálních věcech se pak Ústavní soud zabýval v celé řadě řízení o ústavní stížnosti, a ani zde k závěru o porušení ústavnosti nedospěl [viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2425/13, ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2591/13, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13, ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1021/13, ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1942/13, 12. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1934/13 a ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2066/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 9. Zvláště pak nutno poukázat na usnesení (III. senátu) Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13, jež bylo vydáno ve skutkově i právně prakticky totožné věci, kde i samotná ústavní stížnost byla postavena na podobných argumentech, jako je ústavní stížnost nyní posuzovaná, a kterým byla tato ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení, a to v souvislosti s námitkou stěžovatelky o zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku, porušení legitimního očekávání, zákazu retroaktivity a principu rovnosti, Ústavní soud odkázal na bod 90 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (kde se uvádí, že "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé") s tím, že bylo posuzováno, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE shledán nebyl.

10. Ústavní soud vzal rovněž v úvahu, že nelze - jak plyne z citovaného nálezu (bod 88) - vyloučit, že v konkrétních případech může některé z ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn". Současně však dospěl k závěru, že ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci nedošlo, resp. že jejich existence nebyla v řízení prokázána, přičemž poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu s tím, že se s nimi plně ztotožňuje, včetně těch, jimiž uvedený soud reagoval na stěžovatelčin požadavek, aby řízení bylo přerušeno. K tomu dodal, že vlastní posouzení toho, zda stěžovatelka unesla k výše identifikovaným okolnostem břemeno tvrzení a břemeno důkazní, Ústavnímu soudu s ohledem na rámec jeho přezkumné působnosti zásadně nepřísluší; je naopak oprávněn toliko ověřit, zda správní orgány a posléze pak správní soudy obhajitelně a přezkoumatelným způsobem své závěry zdůvodnily, a následně uzavřel, že tuto povinnost rozhodující soudy (jmenovitě Nejvyšší správní soud) očividně splnily a že o nic jiného v dané věci nešlo, přičemž tomu odpovídající úsudek, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by na ni uvalení odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako tvrzení, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě, je ústavněprávně konformní.

11. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od závěrů vyslovených v citovaném usnesení jakkoliv odchylovat; i ve věci nyní souzené se Nejvyšší správní soud námitkami, které stěžovatelka vznesla v kasačním řízení, zabýval a náležitě vypořádal. Pokud jde o argument, že Nejvyšší správní soud smísil dvě možné podoby protiústavního dopadu daného opatření, možno připomenout, že uvedený soud uzavřel, že stěžovatelka mohla a měla své tvrzení stran nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice, jež navíc ani nebylo blíže specifikováno, prokázat v řízení před krajským soudem, což se nestalo.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.