III. ÚS 1980/13
III.ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014

Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 447/120, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012 č. j. 4 Tmo 19/2012-535 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 3 Tdo 164/2013-36, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012 č. j. 4 Tmo 19/2012-535 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 3 Tdo 164/2013-36 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012 č. j. 4 Tmo 19/2012-535 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 3 Tdo 164/2013-36 se ruší.
Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 25. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 2 Tm 5/2011, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 10. dubna 2012 č. j. 2 Tm 5/2011-462 shledán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle ustanovení § 367 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem podílnictví podle ustanovení § 214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Výše uvedených činů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 24. ledna 2011 v Brně na ulici Svitavské nábřeží viděl, jak dva spoluobžalovaní bezdůvodně fyzicky napadli kolemjdoucí osobu, a tedy se hodnověrným způsobem dozvěděl o páchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1 trestního zákoníku a spáchání nebo dokončení takového činu nepřekazil. Poté, co jeden spoluobžalovaný sebral poškozenému mobilní telefon, předal ho stěžovateli a dalšímu spoluobžalovanému, kteří jej následně prodali. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a zároveň byl nad stěžovatelem stanoven dohled v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 49 až 51 trestního zákoníku.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nařídil na základě odvolání podaného státní zástupkyní ve věci veřejné zasedání, které se uskutečnilo dne 28. srpna 2012 za účasti všech obžalovaných a jejich obhájců. V průběhu veřejného zasedání bylo dokazování nalézacího soudu doplněno o posouzení fotografií místa činu předložených obhájkyní stěžovatele. Vrchní soud následně vyhlásil ústavní stížností napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnutí nalézacího soudu podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušeno a odvolací soud podle ustanovení § 259 odst. 3 a 4 trestního řádu sám nově rozhodl tak, že všichni čtyři obžalovaní spáchali zločin loupeže, přičemž stěžovatel byl shledán vinným zločinem loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle ustanovení § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Odvolací soud přisvědčil námitkám státní zástupkyně a uvedl, že nalézací soud zjistil potřebný skutkový stav v dostatečné míře, avšak provedené důkazy posoudil ne zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť je hodnotil jednostranně, mechanicky a nepřihlížel k jejich vzájemným souvislostem. Odvolací soud vytknul krajskému soudu zejména skutečnost, že uvěřil verzi obžalovaných o začátku celého incidentu, jakožto snaze zabránit pádu opilého poškozeného do řeky, z čehož pak odvodil chybné právní posouzení jednání jednotlivých obžalovaných. Podle vrchního soudu sice nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že mezi obžalovanými existovala výslovná dohoda o loupežném přepadení, avšak z jednoznačně prokázaného jednání všech obžalovaných na místě činu bylo možno dovodit jejich konkludentní dohodu o záměru loupežné přepadení realizovat. K právní kvalifikaci jednání stěžovatele vrchní soud uvedl, že k naplnění znaků spolupachatelství trestného činu loupeže stačí i částečné přispění pachatele, třeba jen v podřízené roli, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Proto je dle vrchního soudu spolupachatelem loupeže podle ustanovení § 173 trestního zákoníku i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí či pohrůžky násilí.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 13. března 2013 č. j. 3 Tdo 164/2013-36 s tím, že jde o podání zjevně neopodstatněné, přičemž potvrdil právní závěry, k nimž dospěl vrchní soud.

II.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

6. Stěžovatel namítá, že právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Uvádí, že soudy porušily trestní zákoník tím, že skutkový stav věci, naplňující skutkovou podstatu přečinu nepřekažení trestného činu, vyhodnotily jako spolupachatelství na zločinu loupeže. Skutek, za nějž byl stěžovatel shledán vinným, nevykazuje zákonné znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku a ani žádný ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 trestního zákoníku. Stěžovatel podpírá tyto argumenty tvrzením, že z jeho pouhé přítomnosti na místě činu nelze dovozovat podporu jednání spoluobžalovaných, kteří fyzicky napadli poškozeného. Nebyla učiněna žádná skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, že všichni obžalovaní byli vedeni společným záměrem. Soudy pak v rozporu se zásadami trestního práva dovozují naplnění znaků spolupachatelství na zločinu loupeže a konkludentní dohodu o spáchání takového zločinu toliko ze skutečnosti, že se stěžovatel poškozeného nezastal. Stěžovatel rovněž namítá, že odchýlením se od závěrů rozhodnutí R 4119/1931 porušily obecné soudy jeho legitimní očekávání a princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Nad to stěžovatel namítá, že soudy nedostatečně odůvodnily napadená rozhodnutí, neboť z nich jasně nevyplývá, že by jeho jednání naplnilo znaky spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku. Ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci se pouze konstatuje, že stěžovatel a další obžalovaný "jednání spoluobžalovaných přihlíželi a svou přítomností je v tomto jednání podporovali". Odůvodnění se dále pouze zmiňuje o jakési pasivní podpoře spoluobžalovaných, není však zřejmé, z jakých skutkových zjištění takovou pasivní podporu soud dovozuje a jakým způsobem měla pasivní podpora probíhat. Odvolací soud se rovněž bez jakéhokoliv dokazování odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, což představuje závažné porušení trestního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

7. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se podrobně zabývalo všemi otázkami, jež jsou předmětem projednávané ústavní stížnosti. Rovněž tak Nejvyšší soud fakticky odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a pouze zopakoval jeho opěrné důvody. Následně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jakožto vedlejší účastník, nevyužilo svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.

8. Stěžovatel následně využil práva repliky, v níž v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Znovu poukázal na závažné nedostatky v důkazním řízení, jež vedly k porušení zásady in dubio pro reo. Ve svém důsledku pak tato pochybení vedla k tomu, že i přes nenaplnění znaků trestného činu loupeže byl stěžovatel uznán vinným z jeho spáchání. Zejména Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na předvídatelnost trestnosti jednání a soudního rozhodování, když interpretoval příslušná ustanovení trestního zákoníku tak, že z pouhého nezastání se oběti trestného činu dovodil stěžovatelův úmysl loupit společně s aktivně jednajícími spoluobžalovanými. Dále stěžovatel znovu upozornil na skutečnost, že odvolací soud se v rozporu s trestním řádem odchýlil od skutkových závěrů soudu nalézacího.
IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky, obsah napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, do jejichž soustavy nenáleží a nezkoumá proto věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Oprávněn je do činnosti obecných soudů zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li by jí ústavně nepřípustným způsobem zasažena základní práva a svobody účastníků soudního řízení. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

11. Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by kterékoliv aplikované ustanovení podústavního práva bylo v rozporu s ústavním zákonem, a proto přistoupil k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to především v otázce, zda odvolací soud neporušil zásady a pravidla dokazování v trestním řízení takovým způsobem, že by ve výsledku mohl neoprávněně omezit stěžovatelovo právo efektivní obhajoby.

12. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá pro projednávaný případ důležitý závěr, dle nějž není účelem trestního řízení jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, neboť existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57)]. Formou jednotlivých procesních pravidel dostává tento obecný ústavní rámec svoji konkrétní podobu, jejímž prostřednictvím je teprve možné dospět k závěru, zda v soudním řízení takové hranice nebyly nepřekročeny. Přestože Ústavní soud opakovaně deklaroval svou příslušnost posuzovat zásadně toliko dodržení ústavních kautel soudního řízení jako celku, nastává výraznější provázaností trestního řízení (resp. jeho důsledků) s oblastí ústavně zaručených hmotných práv (nedotknutelnost osobní svobody, právo na ochranu soukromého života, atd.) stav, kdy i dílčí porušení podústavních procesních předpisů ve svém důsledku často znamená rovněž porušení základních práv a svobod souzených osob v míře, která vyžaduje kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

13. V projednávaném případě se spornou stala především otázka možnosti odvolacího soudu přehodnotit důkazy provedené soudem nalézacím. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neztotožnil s tím, jak nalézací soud vyhodnotil některé důkazy, přestože jím zjištěný skutkový stav vyhodnotil jako úplný. Z toho důvodu se rozhodl rozsudek krajského soudu zrušit a o vině a trestu rozhodnout sám, přičemž v rámci veřejného zasedání provedl jediný, obhajobou navrhovaný důkaz, a to fotografie místa činu (viz č. l. 530 spisu obecného soudu). Odvolací soud je přitom dle trestního řádu, ustálené judikatury i doktríny vázán hodnocením důkazů provedených soudem nalézacím, pokud tyto důkazy neprovede znovu sám (srov. ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 263 odst. 7 trestního řádu). Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout odsuzujícím rozsudkem sám, ledaže by "přehodnocené" důkazy sám provedl v rámci veřejného zasedání [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/1996 (R 20/1997)]. K tomuto výkladu uvedených ustanovení trestního řádu se přiklání i odborná literatura (srov. např. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Ústavní soud tedy v projednávané věci shledal, že v důkazním řízení před odvolacím soudem došlo k porušení uvedených ustanovení trestního řádu, které třeba řadit k ústavnímu základu řádného soudního řízení (sub 12).

14. Ústavní soud musel dále posoudit, zda toto pochybení dosáhlo intenzity neoprávněného zásahu do některého ze stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž shledal, že se tak stalo. Smyslem výše uvedených ustanovení trestního řádu, upravujících možnosti přehodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, je naplnění zásad přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), jakožto stěžejních zásad dokazování v trestním řízení. Naplnění těchto zásad zajišťuje jednak to, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí, a je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován, a zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů (resp. související otázky či poznámky soudu, směřující k potenciálnímu hodnocení prováděných důkazů) bezprostředně reagovat. Naplnění druhého z uvedených cílů má pak především zamezit praxi tzv. překvapivých rozhodnutí, jež jsou začasté předmětem kritiky ze strany Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), nález Ústavního soudu ze dne 27. května 1999 sp. zn. III. ÚS 93/99 (N 80/14 SbNU 161) nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09].

15. Rozhodnutí odvolacího soudu tak lze v důsledku porušení výše uvedených ustanovení trestního řádu charakterizovat jako tzv. překvapivé rozhodnutí, v jehož důsledku bylo omezeno stěžovatelovo právo efektivní obhajoby, především v možnosti bezprostředně se vyjádřit k důkazům a způsobu jejich přehodnocení odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že předmětné důkazy (výpovědi obžalovaných a jednoho svědka) odvolací soud nově vyhodnotil pro stěžovatele méně příznivě, což ve svém důsledku vedlo k jeho odsouzení pro mnohem závažnější trestný čin, je zásah do stěžovatelových základních práv zcela evidentní. Výše uvedené principy pak musí být vzhledem k charakteru dopadu do osobní sféry souzené osoby dodrženy zejména v případech "přeměny" nalézacím soudem podmíněně odloženého trestu v nepodmíněný trest, uložený soudem odvolacím [obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 (N 246/55 SbNU 367)]. Z výše uvedeného tak vyplývá, že v projednávaném případě se nejedná toliko o formální pochybení, které nemohlo mít reálný dopad do sféry základních práv a svobod stěžovatele a proti němuž by Ústavní soud, jakožto orgán efektivní ochrany ústavně zaručených práv, nemohl zasáhnout, nýbrž jde o neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].

16. V projednávaném případě je navíc třeba odmítnout argumentaci, že opakováním výpovědí obžalovaných nelze vzhledem k jejich zájmu na příznivém výsledku řízení očekávat další objasnění věci, neboť jimi prezentovanou verzi potvrzoval i jeden svědek. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že při opětovném provádění těchto přehodnocených důkazů nelze očekávat nepřiměřené zpomalení trestního řízení či nárůst jeho nákladů o více než částku potřebnou k předvolání několika svědků. Obžalovaní byli všichni veřejnému zasedání přítomni a soudu tak nic nebránilo v jejich výslechu, přičemž toto vyslechnutí navrhovala i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (srov. str. 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Ze stěžovatelových podání z řízení před Nejvyšším soudem i Ústavním soudem pak zjevně vyplývá, že stěžovatel a jeho právní zástupkyně mají k hodnocení důkazů a skutkovým závěrům vrchního soudu celou řadu námitek, které hodlali ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny uplatnit v odvolacím řízení. Ani Nejvyšší soud, natož pak Ústavní soud, však není procesními předpisy povolán skutková zjištění odvolacího soudu přezkoumávat. To dále podtrhuje míru, kterou byla překvapivostí rozhodnutí vrchního soudu omezena reálná možnost efektivní obhajoby proti názorům a skutkovým závěrům tohoto soudu.

17. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a to porušením ústavním pořádkem chráněných zásad ústnosti a bezprostřednosti dokazování v trestním řízení. Ústavní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrací vrchnímu soudu k novému projednání. Pokud dovolací soud nenapravil shledaný neoprávněný zásah do stěžovatelových základních práv a svobod, nedostál své povinnosti podle čl. 4 Ústavy ČR, pokračoval tak v jejich porušování a z toho důvodu Ústavní soud přistoupil i ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

18. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z výše uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozhodnutí vyjmenovaná ve výroku tohoto nálezu. Vytknutá pochybení obecných soudů se bezezbytku týkají rovněž spoluodsouzených osob, a proto Ústavní soud s ohledem na zásadu beneficia cohaesionis zrušil napadená rozhodnutí i ve vztahu k těmto osobám.

19. Posouzení dalších v ústavní stížnosti vznesených námitek již Ústavní soud nepovažoval za nutné, neboť všechny vytýkané aspekty rozhodnutí vrchního soudu budou předmětem znovuotevřeného odvolacího řízení (včetně možných dopadů amnestie prezidenta republika - viz č. l. 614 soudního spisu), a jejich projednáním v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud dopustil nepřípustného předjímání závěrů tohoto soudního řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.