III. ÚS 1973/09
III.ÚS 1973/09 ze dne 12. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. H. a 2. M. H., obou zastoupených JUDr. Josefem Jurčou, advokátem v Opavě, Masarykova třída 27, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007 č. j. 51 Co 147/2006-111 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 6. 2006 č. j. 7 C 71/2003-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2009, doplněnou podáním ze dne 3. 8. 2009, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované H. K. na zaplacení částky 407 829 Kč s příslušenstvím, přičemž žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelům uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Posledně uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelům doručeno 16. 7. 2007, stěžovatelé je napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 25 Cdo 809/2008-159 podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Dospěl totiž k závěru, že dovolání není přípustné, přičemž vyloučil, že by tomu tak mohlo být na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které jako jediné mohlo v daném případě přípustnost dovolání založit. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatelé svými námitkami brojili především proti skutkovému závěru odvolacího soudu a jde tudíž o dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení vyloučeno.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku soudu nalézacího a odvolacího, lhůtu pro její podání pak zjevně odvíjejí od doručení výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jimi podaném dovolání. S ohledem na to, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, nemůže jít o poslední procesní prostředek ochrany práv ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže ovšem bylo dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, dovolacím soudem odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení, je možné ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu napadnout předmětný rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení dovolacího soudu.

Odmítl-li však Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze tudíž ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat posledně citované ustanovení. Pokud snad stěžovatelé byli názoru jiného, jak se lze vzhledem k obsahu ústavní stížnosti domnívat, mohli, resp. měli se svým návrhem domáhat zrušení (též) dovolacího rozhodnutí; pokud tak ale neučinili, nezbylo Ústavnímu soudu než ze závěrů Nejvyššího soudu vycházet. V daném případě je pak pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a šedesátidenní lhůta počala běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ode dne 16. 7. 2007. Ústavní stížnost tak byla proti rozsudku odvolacího soudu (a tím i proti rozsudku soudu prvního stupně) podána, pakliže se tak stalo dne 25. 7. 2009, opožděně.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako opožděný návrh, který podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2010

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.