III. ÚS 1972/12
III.ÚS 1972/12 ze dne 4. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. D., zastoupené JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem Praha 4, Jeremenkova 88, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2012 č. j. 51 Co 511/2011-137 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2011 č. j. 17 C 272/2009-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2012 č. j. 51 Co 511/2011-137 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2011 č. j. 17 C 272/2009-106, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (žalobkyně), kterou se po České republice - České národní bance (žalované) domáhala zaplacení specifikované částky z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; ten spatřovala stěžovatelka v tom, že žalovaná v rámci zákonem stanoveného dohledu nepřijala včas účinná opatření proti společnosti K. P. EDWARDS, a tím neochránila její majetek, který této společnosti svěřila. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého žalovaná při udělení devizové licence devizový zákon neporušila a nezanedbala ani své povinnosti při dohledu nad dodržováním devizových předpisů, pročež podmínky její odpovědnosti za nesprávný úřední postup splněny nejsou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti městskému soudu vytýká, že neodstranil pochybení obvodního soudu, který se dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a s tím, co v řízení vyšlo najevo, a jehož rozsudek trpěl nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost a "nedostatek důvodů". Odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a "v dalších 22 řádcích" se dle názoru stěžovatelky zcela povrchně a nepřesvědčivě zabýval některými z výhrad, jež vznesla. Zvláště pak nekonkretizoval právní předpisy, v souladu se kterými měla žalovaná postupovat, argumentoval nesprávnými časovými údaji ve vztahu ke kontrole provedené žalovanou u dotčené společnosti a nevysvětlil, které její námitky považoval za "subjektivní" a z jakých důvodů. Stěžovatelka má oproti obecným soudům za to, že doba 526 dnů, která uplynula od nesplnění povinnosti dotčené společnosti navýšit základní jmění do vydání předběžného opatření žalovanou, je dobou nepřiměřenou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Co do námitky proti "povrchnosti" odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se připomíná, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") v rozsudku ve věci García Ruiz proti Španělsku (ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96, odst. 26), konstatoval, že podle jeho ustálené judikatury, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. V dalších rozhodnutích (kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, odst. 59 - 60), se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

V rozporu s tím tedy není, pakliže městský soud na odvolací námitky stěžovatelky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění očividně odpovídají, a reflektují pozitivně i ty námitky, jež stěžovatelka vznesla proti odůvodnění soudu odvolacího (viz podrobný popis rozhodného skutku včetně časové identifikace jednotlivých dílčích prvků, jakož i označení právních předpisů, jež byly "ve hře").

Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat spor o větší či menší míru "přiměřené doby" (k zásahu ČNB), nejde-li o zjevný exces, a ten patrný není.

Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.