III. ÚS 1968/16
III.ÚS 1968/16 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. 58 Co 55/2016-950 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. prosince 2015 č. j. 14 Nc 655/2013-875, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé K. H. a 2) P. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte.

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2015 č. j. 14 Nc 655/2013-875 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů vedlejší účastnice 1) jako nezletilé (dále též "nezletilá") tak, že se svěřuje do střídavé péče rodičů (výrok I.). Rodiče se v péči o nezletilou budou střídat tak, že v každém lichém týdnu v roce bude v péči stěžovatelky jako matky (dále též "matka") a v každém sudém týdnu v péči vedlejšího účastníka 2) jako otce (dále též "otec") [výrok II.]. Ke střídání péče bude docházet tak, že v neděli ji ten rodič, v jehož péči má nezletilá být v následujícím týdnu, převezme v 18,00 hodin v místě bydliště toho z rodičů, v jehož péči aktuálně je (výrok III.). V období podzimních, vánočních, velikonočních, jarních a hlavních školních prázdnin se budou rodiče v péči o nezletilou střídat podle speciální úpravy, která je ve výroku IV. tohoto rozsudku podrobně rozvedena. Dále obvodní soud rozhodl, že místem předání nezletilé do péče v období vyjmenovaných školních prázdnin je místo bydliště toho z rodičů, v jehož péči aktuálně je, kde si ji v uvedený čas převezme druhý z rodičů (výrok V.). Speciální úprava péče předchází úpravě obecné, tj. v období hlavních, podzimních, vánočních, jarních a velikonočních školních prázdnin běžné střídání péče neprobíhá (výrok VI.). Rozhodnutí o výživném rodičů soud vyloučil k samostatnému projednání (výrok VII.). Obvodní soud dále dal za otce nezletilé souhlas k pokračování docházky nezletilé do Základní školy Praha 4, Donovalská 1684 (výrok VIII.). Ve výrocích IX. a XI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ve výroku X. bylo rozhodnuto, že toto rozhodnutí je předběžné vykonatelné.

3. Uvedené rozhodnutí napadli oba rodiče odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 3. 2016 č. j. 58 Co 55/2016-950 bylo odvolání stěžovatelky proti výroku o vyloučení řízení o výživném pro nezletilou odmítnuto (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu byl ve výrocích o střídavé výchově a předběžné vykonatelnosti (I. až VI. a X.) potvrzen, ve výroku o udělení souhlasu vedlejšího účastníka 2) k pokračování docházky nezletilé do Základní školy Praha 4, Donovalská 1684 byl změněn tak, že návrh matky byl zamítnut (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilé dcery do střídavé péče obou rodičů a namítá, že soudy při svém rozhodování neupřednostnily zájem nezletilé. Stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), ve kterém Ústavní soud připomněl, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte.

5. Stěžovatelka uvádí, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhovala, aby zejména orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), případně přizvaní soudní znalci vyslechli nezletilou k celé věci, k čemuž však nedošlo. Obvodní soud tak rozhodoval na základě posudku znalců, který byl již v době vyhlášení rozhodnutí rok starý, a to z podkladů, které získal ke dni 29. 12. 2014. Stěžovatelka poukazuje na to, že ze spisového materiálu je patrné, že otec podal celou řadu stížností na subjekty, které měly co do činění s nezletilou. Ze spisového materiálu doloženého stěžovatelkou vyplývá, že otec podal stížnost i na OSPOD, který poté přestal se stěžovatelkou úplně komunikovat a do dnešního dne přes nesčetné připomínky a náměty stěžovatelky s ní nekomunikuje. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nikdo, tedy ani OSPOD, ani soud a ani přizvaní znalci nezjišťovali a nezjistili stanovisko nezletilé. Tato skutečnost je porušením zákona a zásahem do ústavně zaručeného práva nezletilé na slyšení před soudem. Stanovisko nezletilé bylo zjištěno těsně před jednáním před městským soudem, kdy nezletilá sdělila, že si nepřeje střídavou péči. Stěžovatelka poukazuje na velkou vzdálenost obou bydlišť (což má vliv i na školní docházku nezletilé). Stěžovatelka, která nevlastní automobil, je tak nucena i s nezletilou cestovat do bydliště otce více jak hodinu a půl a téměř hodinu trvá otci doprava nezletilé do školy, kde nezletilá nastoupila do první třídy k základnímu vzdělání a která se nachází v těsné blízkosti bydliště matky.

6. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl ke stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Obvodní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že střídavá péče obou rodičů vůbec neměla být nařízena, a to právě s poukazem na jí označená rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 a nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13, N 110/73 SbNU 739).

7. Stěžovatelka uvádí, že ve svém doplňujícím podání k odvolání namítala, že znalecký posudek nikdy nesmí stát v rámci rozhodování soudů osamocen. Pokud by totiž soud vyšel toliko ze znaleckého posudku, tento posudek by tak vlastně suploval úlohu soudu a soudce, což je protizákonné. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že v řízení byla prokázána velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, dále bylo prokázáno, že matka nevlastní automobil a není tedy možné, aby vozila nezletilou automobilem k otci, případně do jiné školy. Cestování mezi bydlištěm otce, matky a školou představuje pro nezletilou velkou zátěž a rozhodně byla prokázána neschopnost rodičů komunikovat. Stěžovatelka namítala, že se nezletilá v té době pomočovala a projevovala se velká bázeň z otce. Odvolací soud vycházel i ze zprávy OSPOD, který narychlo vyslechl nezletilou, která sdělila, že si nepřeje střídavou péči. S tímto zásadním důkazem se odvolací soud vůbec nevypořádal. Ani odvolací soud podle stěžovatelky nehodnotil veškeré důkazy ve své vzájemné spojitosti a každý jednotlivě, ale své rozhodnutí opřel toliko o znalecký posudek. Citace a následná aplikace závěrů Ústavního soudu, které se objevují v odůvodnění rozhodnutí městského soudu, pak jsou podle stěžovatelky v příkrém rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo a spíše se přiklánějí ke zrušení střídavé péče, která v tu chvíli již fungovala na základě rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí obvodního soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy neshledal takový extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

13. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud rozhodl o střídavé péči správně. V odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky, že obvodní soud rozhodl o věci pouze na základě znaleckého posudku. V této souvislosti městský soud poukázal na to, že znalecký posudek, výslechy znalců a zprávy opatrovníka jsou základními důkazy ve věcech péče o nezletilé. Městský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, že předmětný znalecký posudek nebyl ke dni rozhodnutí obvodního soudu aktuální. Ve svém rozhodnutí městský soud dále přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč není v zájmu nezletilé dokazování doplňovat; poukázal přitom i na skutečnost, že další dokazování by pro nezletilou bylo stresující a zatěžující. Námitku stěžovatelky, že nezletilá neuvedla, že by chtěla být s oběma rodiči, stejně jako námitku, že není pravdivý závěr o silném citovém vztahu k oběma rodičům, shledal městský soud v rozporu se znaleckým vyšetřením nezletilé a se závěry znalců. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval rovněž na námitku stěžovatelky ohledně vzdálenosti bydliště matky a otce. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

15. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o střídavé péči potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

16. V posuzované věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obvodní soud i městský soud přihlédly především k zájmům nezletilé. Svými rozhodnutími stěžovatelku jako matku neomezují v právech rodiče, pouze upravují otázku výchovy nezletilé jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

17. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by městský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilé pochybil. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilé do střídavé výchovy. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni na výchově nezletilé dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obvodní soud i městský soud této své povinnosti řádně dostály.

18. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1847/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), ve kterém bylo zdůrazněno, že to jsou téměř vždy právě rodiče, kdo se zaštiťují "nejlepším zájmem dítěte", ačkoli ve skutečnosti prosazují svůj vlastní zájem, aniž by (vědomě či nevědomě) brali na zřetel skutečný zájem dítěte. Představa, že štěstí dítěte zajistí stát (soud) nějakým "ideálním" rozhodnutím, je v těchto souvislostech chybná, neboť štěstí dítěte primárně mají ve svých rukou jeho rodiče, a pakliže nebude vůle na jejich straně, ani sebelepší soudní rozhodnutí není s to šťastné dětství dítěti zajistit.

19. Odkazy stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 neshledal Ústavní soud případnými. Ústavní soud je naopak toho názoru, že právě v duchu uvedených rozhodnutí Ústavního soudu obecné soudy v předmětné věci rozhodly, když upřednostnily zájem dítěte, který je v obou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu zdůrazňován. Ve svém zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 Ústavní soud navíc ve vztahu k tehdy jím posuzované věci konstatoval, že by rozhodnutí odvolacího soudu nemohl považovat za rozhodnutí, jež je v rozporu se zájmem nezletilé na stabilitě jejího výchovného prostředí, ani za situace, kdy by se skutečně následně ukázalo, že model střídavé péče není v tomto konkrétním případě slučitelný se školní docházkou nezletilé a v jejím zájmu by od něj muselo být upuštěno. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž konstatoval, že jestliže obecné soudy neshledaly nutnost výslechu nezletilé, která v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu dosáhla věku 6 let, ale spokojily se se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž názor a přání nezletilé během svého šetření zjišťoval, nebylo možno takové rozhodnutí považovat za zásah do ústavně zaručeného práva nezletilé na slyšení před soudem a již vůbec ne do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu soukromého a rodinného života. V daném případě, zejména s ohledem na nízký věk dítěte a jeho hluboké citové vazby k oběma rodičům, tak ani Ústavní soud v dané věci nepovažoval procesní výslech nezletilé před soudem za vhodný a potřebný. V uvedeném usnesení Ústavní soud pak konstatoval, že z ústavněprávního hlediska neobstál ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé péče o nezletilé dítě. Při posuzování tohoto hlediska je podle Ústavního soudu naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat. Uvedené závěry Ústavního soudu lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.