III. ÚS 1960/13
III.ÚS 1960/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Marka Lašťovky a 2. Mgr. Barbory Lašťovkové, obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem AK JANSOVÁ - VEVERKA se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 28 Co 110/2013-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 17. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2013, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil jejich právo na spravedlivý proces.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2012 č. j. 18 C 125/2008-141 bylo žalované CDB a. s. uloženo zaplatit stěžovatelům jednak částku 36 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jednak na náhradě nákladů řízení částku 28 910 Kč, dále pak žalované bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 4 805 Kč a současně znalci Ing. Kubíkovi byla přiznána další odměna ve výši 630 Kč. K odvolání žalované městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 35 002,40 Kč a České republice 7 805 Kč.

II. Argumentace stěžovatelů

3. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (č. 116/2013 Sb.), jímž byla zrušena tzv. přísudková vyhláška, přičemž považují za nespravedlivé, jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno jen týden předtím, nespravedlnost má spočívat také v tom, že jsou nepřiměřeně zatíženi. V soudním řízení totiž prokázali, že došlo k vadě podlahy a že žalovanou opakovaně, avšak neúspěšně vyzývali k opravě, a že proto museli opravu provést na vlastní náklady. Pokud by měli hradit náklady řízení, byli by v podstatě sankcionováni dvakrát. Upozorňují, že soudní řešení má mít subsidiární povahu, a proto by mělo přicházet v úvahu až tehdy, pokud jiné nástroje selžou. Tak tomu bylo i v souzené věci. Z tohoto důvodu měl soud postupovat podle § 150 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a náklady žalované buď nepřiznat vůbec, nebo je přiznat jen zčásti. Dále uvádějí, že v důsledku zrušení uvedené vyhlášky a toho, že při výpočtu nákladů má být nadále postupováno podle advokátního tarifu, měli být znevýhodněni, čímž měl být porušen princip proporcionality a právní jistoty, kromě toho zrušená vyhláška přiznává náhradu, která je zjevně nepřiměřená povaze a obsahu (hodnotě) daného soudního sporu. Vzhledem k výše uvedenému mají stěžovatelé za to, že městský soud jednak nedostatečně zohlednil veškeré skutečnosti, jednak popřel zásadu proporcionality a princip právní jistoty.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní stížnost ve své podstatě spočívá na dvou námitkách. Jednak stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že nevyužil svého moderačního práva, které mu poskytuje § 150 o. s. ř., jednak mají za to, že výše náhrady nákladů řízení, stanovená podle tzv. přísudkové vyhlášky, je v dané věci nepřiměřená. Nelze ale přehlédnout, že stěžovatelé se domáhají zrušení rozsudku městského soudu jako celku, avšak výše zmíněné námitky se nijak netýkají výroku městského soudu o věci samé. Již z tohoto důvodu Ústavní soud musí ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněnou i v důsledku promlčení soudně uplatňovaného nároku, přičemž to má dopad i na hodnocení obou vznesených námitek, kterým stěžovatelé přikládají ústavní relevanci.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].

8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., což je dáno samotnou povahou věci. Zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro uvážení obecných soudů, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu tohoto práva využijí, či nikoliv, přičemž jsou (naopak) limitováni především tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech (viz také výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05), kterým ovšem nemůže být, kdy stěžovatelé u obecného soudu neuspěli v důsledku promlčení jimi uplatňovaného nároku.

9. Pokud stěžovatelé, odvolávajíce se na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12, namítají nepřiměřenou výši náhrady nákladů, Ústavní soud připomíná, že uvedeným nálezem sice došlo ke zrušení tzv. přísudkové vyhlášky (jako celku), nelze však současně říci, že by postup podle tohoto předpisu zakládal protiústavnost ve všech případech. Uvedeným nálezem Ústavní soud navázal svou předchozí judikaturu, v níž se na základě ústavních stížností zabýval otázkou nákladů řízení a stanovení výše jejich náhrady ve sporech, které byly vedeny o bagatelní částky na základě tzv. formulářových žalob podávaných subjekty, které příslušné pohledávky nabyly zpravidla postoupením, a to se záměrem profitovat na přiznané náhradě nákladů řízení, kde na straně žalované stál spotřebitel (srov. zejm. bod 98 a obiter dictum).

10. Vzhledem k výše uvedenému lze vycházet z toho, že příslušné závěry Ústavního soudu se primárně týkají těchto věcí. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že takové okolnosti vystupují i v jejich případě; namítají pouze, že výši náhrady nákladů považují za nepřiměřenou. V jejich věci totiž šlo o "běžný" jimi iniciovaný soudní spor, který nebyl veden o zjevně bagatelní částku, žalovaná se musela vůči uplatněnému nároku kvalifikovaně bránit a úspěšná byla až v odvolacím řízení, přičemž právní zástupkyně učinila celkem 7 úkonů právní služby. Lze souhlasit se stěžovateli, kteří jako určité vodítko pro stanovení "přiměřenosti" použili odměnu určenou podle advokátního tarifu, ovšem skutečnost, že by tato byla o několik tisíc korun nižší (o cca 8 tis. Kč), zásadní disproporci nepředstavuje. Dlužno dodat, že městský soud mohl postupovat podle § 151 odst. 2 o. s. ř. a určit výši odměny advokáta podle advokátního tarifu, jde však o postup výjimečný, přičemž možnost zásahů Ústavního soudu do daného rozhodování je omezena na případy zcela zjevných excesů (srov. bod 7 tohoto usnesení).

11. Co se týče námitky, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen týden před rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jedná se rovněž o zjevně neopodstatněné tvrzení, neboť tato skutečnost (srov. § 156 odst. 3 o. s. ř.) nemohla mít na rozhodnutí soudu vliv.

12. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.