III. ÚS 196/05
III.ÚS 196/05 ze dne 28. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem v Prostějově, Šlikova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 7 A 142/2002, rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. září 2002, čj. 421/3-55/2002-7542, a rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. dubna 2002, čj. 560524/1125/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2005 (7 A 142/2002-72), rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. září 2002 (421/3-55/2002-7542) a rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. dubna 2002 (560524/1125/2002) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 protokolu č. 1 k této Úmluvě a dále čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce, čl. 12 Evropské sociální charty a ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a princip rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2005 (7 A 142/2002-72) byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. září 2002 (421/3-55/2002-7542), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. dubna 2002 (560524/1125/2002), o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, který byl stěžovateli přiznán rozhodnutím Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. října 1993 (53106207660701), původně v částce 3 432 Kč od 1. září 1993 do 23. května 2016. Důvodem byla skutečnost, že dne 1. dubna 1995 nabyl účinnosti zák. č. 34/1995 Sb., jímž se vyloučily ze zápočtu doby služby (§ 33 odst. 9): a) v ozbrojených silách se zařazením ve vojenské kontrarozvědce, b) v ozbrojených silách se zařazením v útvaru rozvědky Československé lidové armády, pokud nebyli zařazeni ve funkcích obsluhy technických zařízení pro vojenský průzkum, c) vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty, d) příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného ve složce Státní bezpečnosti na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením anebo ve funkci vyšetřovatele nebo náčelníka odboru a vyšší ve složce Státní bezpečnosti, e) příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného v politickovýchovné správě (útvaru) Federálního ministerstva vnitra, Ministerstva vnitra České republiky nebo Ministerstva vnitra Slovenské republiky, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost, f) příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného ve funkci zástupce náčelníka (velitele) pro politickovýchovnou práci, g) příslušníka Sboru nápravné výchovy zařazeného ve funkci zástupce náčelníka správy nebo útvaru pro politickovýchovnou práci.

Ve vztahu ke stěžovateli byly s účinností od 1. dubna 1995 ze zápočtu doby pro výpočet výsluhového příspěvku vyloučeny tyto doby služby: * od 10. října 1977 do 27. srpna 1978 - výkon funkce zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení 104. motostřeleckého pluku 19. msd 1. armády, * od 13. srpna 1981 do 21. října 1982 - výkon funkce zástupce velitele pro věci politické baterie velení 311. těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu.

V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí - stručně shrnuto - že dosud nebyl posouzen soulad zák. č. 34/1995 Sb. s ústavními předpisy tak, jak je konkretizoval v ústavní stížnosti, a to ani v nálezu Ústavního soudu č. 107/1996 Sb. Stěžovatel na podporu své argumentace poukazuje na případ Bucheň proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje na nutnost ústavně konformní aplikace a na to, že nebyl nikdy seznámen s rozkazem ministra obrany č. 35/1995. Tvrdí, že nebyly provedeny důkazy, které k podpoře svých tvrzení navrhl. Uvádí, že nikdy nevykonával žádnou funkci v rámci Hlavní politické správy. Jako důkaz k ústavní stížnosti přikládá Směrnici pro ideologickou práci v ČSLA Všerob-Sm-15. Poukazuje, že je v současné době zařazen jako velitel družstva aktivních dobrovolných záloh a na svá hodnocení v průběhu služby. Dovozuje tedy, že splňuje kritéria pro výplatu příspěvku. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud, vycházeje z jím vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 142/2002 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu - v nesouhlasu s právní úpravou (zák. č. 34/1995 Sb.) - a to v podstatě ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před tímto správním soudem, s nimiž se Nejvyšší správní soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí také náležitě vypořádal (§ 64 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.), včetně námitky stěžovatele týkající se toho, že nebyl seznámen s rozkazem ministra obrany č. 35/1995. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze Ministerstvu obrany ani Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout. Právní názor, který Nejvyšší správní soud zaujal v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a v aplikované právní úpravě (zák. č. 34/1995 Sb.).

Ostatně soulad ve věci aplikovaného předpisu (zák. č. 34/1995 Sb.) s ústavním pořádkem byl podroben přezkumu Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (107/1996 Sb.), v němž Ústavní soud k otázce zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku ve smyslu zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval následující: Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností osob, které, ať přímo nebo nepřímo, byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního. Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout, resp. zrušit nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny. Napadený zákon výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku nebo splňuje-li podmínky pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání nebo se jeho výplata zastaví. Zákon tedy zcela jednoznačně stanoví svou účinnost do budoucna a je z tohoto hlediska v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Uvedeným nálezem je Ústavní soud vázán i v řízení o této ústavní stížnosti, neboť neshledal důvod - i když vzal v úvahu tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti - se od právního názoru, v něm vysloveném, odchýlit (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).

Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, jak jsou v ústavní stížnosti označena, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Bucheň proti České republice) je nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí byla přijata na základě jiných skutkových okolností.

Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.