III. ÚS 1959/12
III.ÚS 1959/12 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. K., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha, Jugoslávská 12, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 21 Cdo 4404/2010-155 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010 č. j. 39 Co 419/2009-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její pracovněprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 14/2008 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2010 č. j. 39 Co 419/2009-124 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2009 č. j. 15 C 14/2008-69 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně) o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru u žalované OMV Česká republika, s. r. o., učiněné úkonem, doručeným jí dne 18. 1. 2008. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že povinnost zaměstnavatele zajistit stěžovatelce dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zák. práce") nové vhodné zaměstnání není nutno vázat na povinnost předložit jí návrh pracovní smlouvy; již pracovní nabídku svědka Ing. P. odvolací soud považoval za dostatečnou a konkrétní, a protože ji stěžovatelka odmítla, byl po právu skončen její pracovní poměr.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 č. j. 21 Cdo 4404/2010-155 stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu shledal - i když z nikoli přiléhavých důvodů - správným. Vysvětlil, že byla-li stěžovatelka přesvědčena o nesplnění povinnosti žalované plynoucí z ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, měla se domáhat určení, že její pracovní poměr trvá; rozvazovacím úkonem byla toliko výpověď z pracovního poměru ze dne 11. 9. 2006 a nikoli oznámení ze dne 18. 1. 2008, jímž žalovaná stěžovatelce oznamovala splnění své povinnosti zajistit jí nové zaměstnání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obvodní soud závěr o nesplnění povinnosti žalované zajistit stěžovatelce nové vhodné zaměstnání založil zejména na velmi obsáhlé svědecké výpovědi svědka Ing. P., v odvolacím řízení však městský soud kromě toho vycházel z písemného vyjádření jmenovaného, které pozměňovalo a doplňovalo jeho původní svědeckou výpověď, a stěžovatelka je proto přesvědčena, že nešlo o důkaz v odvolacím řízení přípustný. Odvolacímu a dovolacímu soudu dále vytýká, že o její věci rozhodly odlišně na základě odchylného právního názoru, jakého určení se měla domáhat, a to aniž by ji poučily a umožnily doplnit vylíčení rozhodných skutečností či případně navrhnout změnu žaloby.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí ajinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu jí byl k dispozici (mimořádný) opravný prostředek, který využila; nikterak se nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovená procesní práva, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou - v obecné rovině - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Tyto (obecně) ústavněprávně relevantní vady - stejně jako stěžovatelkou namítané vady v samotném procesním postupu obecných soudů - jsou konkrétně významné nikoli jako jednotlivosti, nýbrž až tehdy, jestliže jsou způsobilé efektivního průmětu do vlastního výsledku řízení, resp. když ústavněprávním deficitem trpí řízení jako celek.

Zde je významné, že stěžovatelčin neúspěch v řízení byl dán okolnostmi, jež spočívají na její straně; od počátku totiž bylo zřejmé, že žaloba v té podobě, jak ji podala, obstát nemohla, a dovolací soud tento úsudek zcela adekvátně a na důsledně argumentované základně stěžovatelce vysvětlil.

Pak jsou nepodstatné námitky ohledně přípustnosti důkazu písemným vyjádřením dříve slyšeného svědka Ing. P., a ostatně lze zastávat i názor, že jiné hodnocení žaloby odvolacím soudem (oproti soudu prvního stupně) bylo založeno především na odlišném právním posouzení (podmínek pro skončení běhu výpovědní lhůty dle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce).

Ke stěžovatelkou namítanému nedostatku poučení se patří uvést, že soud je dle ustanovení § 5 o. s. ř. povinen poskytnout účastníku řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech a není jeho věcí ho poučovat o právu hmotném [srov. nález sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17)], a to ani tehdy, má-li důsledky v procesní oblasti, neboť poučením o hmotném právu být nepřestává [srov. nález sp. zn. I. ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267)]. Co do poučovací povinnosti ve vztahu k petitu žaloby platí, že soud je povinen žalobce poučit a vyzvat k jeho opravě, je-li petit nepřesný, neurčitý nebo nesrozumitelný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)]; mimo rámec poučovací povinnosti však již stojí formulace žalobního návrhu soudem místo účastníkem řízení [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 153/94 ze dne 18. 4. 1995 (U 10/3 SbNU 345), usnesení sp. zn. I. ÚS 1279/08 ze dne 5. 11. 2008]. Vadou podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř., není (hmotněprávní) nevhodnost petitu žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2925, 2926/2005).

V obou stěžovatelkou vytýkaných směrech tedy napadená rozhodnutí obecných soudů z mezí dovolávaného spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nevybočují. Nelze dovodit ani zjevný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.