III. ÚS 1959/09
III.ÚS 1959/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. L., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem v Praze 6, Radčina 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2008 č. j. 37 C 46/2006-216 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009 č. j. 1 Co 476/2008-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 20. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily právo na soudní ochranu, "jak má na mysli" čl. 4 ve spojení s čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a rozhodly v rozporu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto k žalobě J. T. a E. T. na ochranu osobnosti směřující proti žalovaným F. F., stěžovatelce, KoPr, spol. s r. o., a E. T. - B. tak, že první až třetí žalovaný jsou každý sám povinni zaplatit E. T. částku 80 000 Kč a dále tutéž částku J. T., kromě toho jim bylo uloženo zaplatit Českému státu soudní poplatek a nahradit žalobcům náklady řízení; jde-li o čtvrtou žalovanou, žaloba byla zamítnuta a také bylo rozhodnuto, že se této žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobců, stěžovatelky a čtvrté žalované Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu ve výroku ve věci samé potvrdil, potvrdil jej i ve výroku týkajícím se úhrady soudního poplatku a taktéž ve výroku, v němž čtvrté žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelkou tak, že stěžovatelka je povinna na náhradě nákladů řízení uhradit částku 12 307 Kč; dále pak rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 20 756 Kč a že se čtvrté žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje průběh daného soudního řízení. Zejména zmiňuje, k jakým závěrům dospěl - s poukazem na výsledek trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 T 310/2007 - městský soud (tedy že první až třetí žalovaný zanedbali své povinnosti, v důsledku čehož došlo k úmrtí syna žalobců J. T., což představuje závažný zásah do jejich osobnostních práv), opakuje obsah odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podala, a cituje i z rozsudku odvolacího soudu. V rámci toho stěžovatelka polemizuje se závěry soudů obou stupňů, přičemž uplatňuje řadu námitek. V prvé řadě městskému soudu vytýká, že činí nesprávné závěry ze soudních rozhodnutí vydaných ve výše uvedené trestní věci o míře jejího zavinění, tj. že je u prvního až třetího žalovaného stejná. Poukazuje přitom na to, že k úmrtí došlo dne 16. 3. 2003, tj. v době, kdy platnost jí prováděné revize skončila (a to dne 2. 2. 2003) a kdy zakázala provoz plynového zařízení, přičemž jí uváděné závady měl odstranit správce domu (KoPr, s. r. o.). Stěžovatelka rovněž uvádí, že vznesla námitku promlčení, ale že na ni městský soud nereagoval. Dále vyslovuje nesouhlas s byť jen podpůrnou argumentací soudu ustanovením § 444 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") vzhledem k tomu, že v době vzniku neexistovalo. Také prý dle jejího názoru není možno se řídit pevnou částkou odškodnění, protože kdyby bylo více poškozených a více společných pachatelů, činilo by odškodnění několikanásobek této částky. Navíc bylo namístě použít moderační právo ve smyslu § 450 o. z., lze také uvažovat o jejím snížení z důvodu, který má na mysli § 441 o. z. Opomenuto mělo být spoluzavinění zemřelého, ačkoliv v revizích bylo poukazováno na nutnost vyvrtání větracích otvorů do dveří. Z fotodokumentace má být také patrno, že karma ve svém mřížkování byla ohořelá, z čehož má dle stěžovatelky plynout, že spaliny z příslušného plynového spotřebiče nebyly odváděny delší dobu, za což dle § 63 odst. 2 písm. b) energetického zákona odpovídá nájemce bytu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názory vrchního soudu a vytýká mu, že se nevypořádal s námitkou promlčení. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 100 odst. 2, § 101 a § 106 o. z. s tím, že rozhodný skutek se stal dne 16. 3. 2003 a žaloba byla podána dne 14. 3. 2006, přičemž je-li nárok žalobců obdobného charakteru jako náhrada škody, byl již "skutek promlčen". Dle vyjádření stěžovatelky, jež poukazuje na obsah svého odvolání a údajné spoluzavinění "poškozeného", se vrchní soud také nezabýval otázkou, jakou měrou se ona podílela na vzniku újmy. S ohledem na to měl odvolací soud postupovat v rozporu s § 212, § 212a a § 213 odst. 2 občanského soudního řádu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti městskému soudu vytýká, že při stanovení výše peněžité náhrady přihlédl k ustanovení § 444 odst. 3 o. z., jež v době úmrtí syna žalobců nebylo v platnosti. Tuto námitku stěžovatelka uplatnila v odvolání, odvolací soud se její důvodností zabýval, přičemž Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti jeho závěrům vytknul. Uvedené ustanovení je odrazem představy zákonodárce o výši jednorázového odškodnění újmy způsobené pozůstalým a jako takové jistě může být určitým, resp. důležitým vodítkem pro obecné soudy, které na základě své volné úvahy rozhodovaly o tom, v jaké výši případné odškodnění přiznat; ignorování dané skutečnosti, kdy by se výše odškodnění zásadně odchylovala od částek uvedených v citovaném ustanovení, aniž by to odůvodňovaly zvláštní okolnosti případu, mohlo představovat libovůli v soudním rozhodování (tímto se však Ústavní soud nijak nevyjadřuje k otázce ústavnosti citovaného ustanovení, resp. z něho plynoucí maximální výše odškodnění). Stěžovatelka sice tvrdí, že se nelze řídit pevnou částkou, protože by se výše odškodnění mohla lišit podle počtu pachatelů a poškozených. Ústavnímu soudu však není zřejmé, jak k takovému závěru stěžovatelka dospěla a ani jak to souvisí s nyní posuzovanou věcí, kdy jí samotné bylo uloženo zaplatit každému žalobci částku 80 000 Kč, přičemž každému z pozůstalých byla přiznána celková částka 240 000 Kč.

Dále stěžovatelka tvrdí, že její míra zavinění je nižší než v případě prvního a třetího žalovaného. I touto otázkou se již zabýval městský soud ve svém rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že míra zavinění je u prvního až třetího žalovaného stejná. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Rovněž posuzování míry zavinění toho kterého subjektu podle konkrétních okolností případu je věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by jejich závěry bylo možno označit za evidentně rozporné se zjištěným skutkovým stavem, tedy v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu za svévolné či "extrémní". Nic takového v posuzované věci zjištěno nebylo. Z napadených rozhodnutí je patrno, že všichni tři žalovaní se dopustili podstatného porušení svých právních povinností, kteréžto pak vyústilo ve zmíněnou tragickou událost. Ostatně ani sama stěžovatelka nepředkládá "návod", jak exaktně stanovit míru zavinění každého z žalovaných, pouze poukazuje na to, že k dané události došlo až po uplynutí platnosti "její" revize. Tuto argumentaci stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uplatnila a ty se s ní náležitě vypořádaly. Pokud stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že obecné soudy činí nesprávné závěry z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 5 T 156/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005 sp. zn. 6 To 400/2005, nutno ji naopak upozornit na obdobnou výši trestu uloženého prvnímu žalovanému a stěžovatelce, jakož i jednateli a zaměstnanci třetího žalovaného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 33 T 224/2006 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 310/2007.

Pokud jde o tvrzené spoluzavinění zemřelého, stěžovatelka v podstatě jen opakuje to, což již uvedla ve svém odvolání, přičemž danou námitkou se odvolací soud zabýval (pozn.: tato námitka byla odmítnuta z důvodu, že ji stěžovatelka uplatnila až v odvolacím řízení, a také proto, že ji blíže neodůvodnila). Z ústavní stížnosti není přitom zřejmé, v čem měl tento soud pochybit, k čemuž lze pouze dodat, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti, tj. ohořelá mřížka karmy či chybějící otvory ve dveřích, by bez dalšího mohly skutečně jen stěží být pro soud prvního stupně pádným důvodem, aby se danou eventualitou z moci úřední (jak stěžovatelka požaduje) zabýval. Ústavnímu soudu ani nyní není zřejmé, jaké konkrétní povinnosti měl zemřelý zanedbat. Nutno především zdůraznit, že osudová vada nebyla na samotném spotřebiči; není ani jasné, kdy k "ohoření" došlo (resp. zda se tak nestalo právě v důsledku předmětné události) a jak z toho (eventuálně) mohl zemřelý vyvodit správný závěr (tedy že zplodiny nejsou řádně odváděny); není ani zřejmé, že by zemřelý věděl o nutnosti úpravy dveří.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou promlčení (žalovaného nároku). Jak patrno z příslušného soudního spisu, stěžovatelka tuto námitku uplatnila v řízení před soudem prvního stupně, a to ve svém podání ("závěrečném návrhu") ze dne 8. 4. 2008. Městský soud se pak danou otázkou v napadeném rozsudku vskutku nezabýval. Protože však stěžovatelka ve svém odvolání tuto skutečnost nenamítala, "obsahově" nevyčerpala tento procesní prostředek ochrany svých práv. Tuto část ústavní stížnosti považuje proto Ústavní soud v duchu své konstantní judikatury za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.