III. ÚS 1950/12
III.ÚS 1950/12 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2012 č. j. 54 Co 22/2012-97 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 15 C 165/2011-71, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy ČR.

Stěžovatel rekapituluje skutkový stav projednávané věci a uvádí, že se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody, která mu údajně měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Škoda, jejíž úhrady se stěžovatel domáhal, mu měla vzniknout zmenšením jeho aktiv tím, že stěžovatel vložil jako komanditní vklad do společnosti Joint Invest Action, k. s. částku ve výši 10 000,- Kč a dále úhradou emisního ážia ve výši 500,- Kč.

V roce 1997 bylo zahájeno trestní stíhání komplementářů výše uvedené komanditní společnosti (obviněný B. a další), přičemž stěžovatel se k zahájenému trestnímu řízení připojil jako poškozený v roce 1998. Usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2008 č. j. PČR SKP OHK ČTS: PSP 492/TČ-2008 bylo podle ustanovení § 159a odst. 2 tr. řádu trestní stíhání odloženo, protože sdělení obvinění odporovalo § 160 odst. 1 tr. řádu, a bylo tedy "nicotné". S ohledem na promlčecí lhůtu, která uběhla od spáchání skutku, již nové trestní řízení nemohlo být zahájeno. Stěžovatel údajně nemohl pro uplynutí promlčecí lhůty uplatnit svůj nárok na úhradu částky 10 500,- Kč ani cestou občanskoprávního řízení. V pochybeních státních orgánů, které stěžovateli údajně svým nesprávným úředním postupem neumožnily domoci se vrácení jím investované částky v trestním řízení, tak stěžovatel spatřuje oprávněný důvod pro podanou žalobu.

Stěžovatel připouští, že svoji pohledávku přihlásil v konkurzním řízení vedeném na společnost Joint Invest Action, k. s., ale tvrdí, že jím přihlášená pohledávka "není pohledávkou proti škůdcům B. a spol., ale jedná se o pohledávku zcela jinou, jejíž uspokojení bude možné v maximální výši 9 %, a teprve poté, co bude konkurzní řízení skončeno".

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy odmítly v předmětném řízení provést jím navržené důkazy, kterými hodlal prokázat důvodnost svého návrhu a nezabývaly se ani zkoumáním, zda ve výše označeném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, resp. jestli v jeho průběhu došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k nesprávnému úřednímu postupu či vydání nezákonného rozhodnutí. Tímto postupem soudů podle jeho názoru došlo k vydání údajně překvapivého rozhodnutí.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 15 C 165/2011-71 žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 10 500,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že stěžovatel svůj nárok uplatnil v konkurzním řízení, které dosud nebylo skončeno. V případě, že by se stěžovatel domohl svého nároku jak v probíhajícím, tak i v předmětném konkurzním řízení, mělo by to podle názoru soudu za následek, že by mu byla žalovaná částka vyplacena dvakrát. Žaloba tak byla podána předčasně. Soud neshledal příčinnou souvislost mezi stěžovatelem tvrzenou škodou, jejím vznikem a trestním řízením, neboť stěžovatel zcela pominul skutečnost, že obvinění nemuseli být v trestním řízení shledáni vinnými a nemusela jim být soudním rozhodnutím uložena povinnost nahradit škodu. Naopak, pokud byl stěžovatel o jejich odpovědnosti za jemu způsobenou škodu přesvědčen, mohl se domáhat její úhrady cestou občanskoprávní žaloby. V této souvislosti soud dovodil, že jeho nárok bylo možné vymáhat podáním občanskoprávní žaloby, neboť v době skončení trestního stíhání dne 31. 3. 2008 neuběhla ještě desetiletá objektivní promlčecí doba.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 54 Co 22/2012-97 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž uvedl, že stěžovatel v odvolacím řízení doplnil svá žalobní tvrzení, neboť ohledně žalované částky uvedl, že nárok uplatněný v konkurzním řízení je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, v probíhajícím řízení se však jedná o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Policie ČR. Škodu v projednávané věci stěžovatel chápe jako zmenšení jeho aktiv o pohledávku vůči obviněným v trestním řízení.

Na základě těchto tvrzení stěžovatele odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže ke vzniku škody došlo v roce 1992, kdy stěžovatel poskytl peněžitý vklad do jmenované komanditní společnosti a zaplatil tzv. emisní ážio, přičemž s nárokem na náhradu škody se připojil jako poškozený k zahájenému trestnímu řízení v roce 1998, chybí jakákoli příčinná souvislost mezi činností orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody, neboť ke vzniku škody došlo podle vlastního tvrzení stěžovatele dlouho před zahájením trestního stíhání, a to trestnou činností komplementářů předmětné komanditní společnosti.

Závěrem odvolací soud poukázal na standardní judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká výše uvedené problematiky, z níž se podává, že v nečinnosti orgánů činných v trestním řízní, které skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
III.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 10 500,- Kč s příslušenstvím.

V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je dovolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou).

V nyní projednávané věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady zjevně nemohou vyvolat zásah do základních práv stěžovatele a projednávaná věc proto z tohoto důvodu ústavněprávní rozměr nemá.

V souvislosti s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 65/05, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3187/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz) lze konstatovat, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž podle odstavce 2 citovaného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda. Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. tedy zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu požadovanou stěžovatelem; nelze totiž s ohledem ke všem skutečnostem tvrzeným mimo jiné stěžovatelem dospět k závěru, že by mezi činností orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody u stěžovatele existovala příčinná souvislost, jestliže, jak sám uvedl v doplnění svých tvrzení, ke vzniku škody došlo v roce 1992 zmenšením jeho aktiv vložením peněžitého vkladu do jmenované komanditní společnosti a zaplacením tzv. emisního ážia, přičemž k zahájení trestního řízení proti komplementářům předmětné komanditní společnosti došlo až v roce 1997. Jestliže musí být v případě zjišťování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem současně splněny všechny tři výše uvedené předpoklady a žalobci se nepodaří prokázat naplnění byť i jen jednoho z nich, je další dokazování ohledně zbývajících dvou předpokladů odpovědnosti nadbytečné a postrádá reálné opodstatnění. V tomto smyslu proto také nelze označit napadená soudní rozhodnutí "za překvapivá".

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.