III. ÚS 1945/09
III.ÚS 1945/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. S., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008 č. j. 57 Ca 27/2008-35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 1 As 32/2009-58, spolu s návrhem na zrušení § 20 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 7. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008 č. j. 57 Ca 27/2008-35 a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 1 As 32/2009-58. Současně navrhl zrušení § 20 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dle stěžovatele byly postupem správních soudů porušeny čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že stěžovatel podal dne 30. 4. 2008 ke krajskému soudu žalobu, která byla napadeným usnesením krajského soudu odmítnuta pro opožděnost, neboť soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím právního zástupce fikcí (již) dne 25. 2. 2008. Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla zamítnuta; Nejvyšší správní soud se v rozsudku ztotožnil se závěry krajského soudu a námitky stěžovatele považoval za nedůvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před správními soudy a uvedl tytéž námitky ohledně posouzení včasnosti jeho žaloby ve správním soudnictví, které již zazněly v průběhu předchozího řízení. Novou je pouze námitka (vycházeje z obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), že odvolací správní orgán měl stěžovatele informovat o zahájení odvolacího řízení dle § 47 odst. 1 správního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů (včetně soudů správních) je oprávněn zasahovat pouze výjimečně, a to dojde-li k porušení základních práv nebo svobod. Takové porušení ze strany správních soudů však v dané věci neshledal.

Stěžejní je v dané věci posouzení zachování práva na spravedlivý proces, resp. problematika přístupu k soudu. Správní soudy se shodly na tom, že žalobu ve správním soudnictví podal stěžovatel opožděně, neboť mu bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu doručeno prostřednictvím právního zástupce fikcí, tedy odvolání plné moci v době uložení (doručování) zásilky nebylo vůči správnímu orgánu (a jeho úkonům doručovacím) účinné. Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti vyvrací shodnou argumentací, kterou uvedl již ve své kasační stížnosti. Ústavní soud má za to, že správní soudy se otázkou doručování správním orgánem, účinky odvolání plné moci a fikcí v dané věci řádně zabývaly a Nejvyšší správní soud se dostatečně vypořádal také se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem v kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti znějí námitky shodné, Ústavní soud odkazuje na dostatečné, srozumitelné, logické a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V závěrech správních soudů Ústavní soud neshledal vybočení z ústavních kautel, tedy nemá za to, že by u stěžovatele došlo k protiústavnímu odepření přístupu ke krajskému (správnímu) soudu. Námitka o povinnosti informovat stěžovatele o odvolacím správním řízení je pak novou, tedy nepřípustnou, z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti, avšak lze uvést, že i na tuto dává odpověď již rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zde je uvedeno, že stěžovatel sám podal proti rozhodnutí správního orgánu odvolání (není tedy zřejmé, proč by měl odvolací správní orgán stěžovali oznamovat zahájení tzv. řízení ex offo).

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, kterých se v ústavní stížnosti vznesenými námitkami domáhal, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a ústavní stížnost odmítl.

Pokud jde o návrh stěžovatele dle § 74 zákona o Ústavním soudu, jímž stěžovatel s ústavní stížností spojil také požadavek na zrušení § 20 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je na místě rovněž tento návrh odmítnout. Návrh dle § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti, která byla v dané věci odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.