III. ÚS 1944/13
III.ÚS 1944/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Drahoslavy Hajlichové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2013 č. j. 68 Co 17/2013-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2012 č. j. 17 C 111/2011-95, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti směřující proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2012 č. j. 17 C 111/2011-95 a výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2013 č. j. 68 Co 17/2013-122, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, se zastavuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 21. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, jež byla doplněna podáním ze dne 29. 8. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem [čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu nemajetkové újmy ve výši 44 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítnut byl i stěžovatelčin návrh na určení, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 352/2008 došlo k průtahům, a tím že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (výrok II), a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Zastavení řízení

3. Podáním ze dne 30. 8. 2013 stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že ústavní stížnost měla správně směřovat jen proti části rozsudku městského soudu, a to v rozsahu výroku I rozsudku obvodního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu, a že proto ohledně zamítavého výroku II rozsudku obvodního soudu, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu, bere svou ústavní stížnost zpět.

4. Ústavní soud s ohledem na obsah daného podání vyšel z toho, že stěžovatelka vzala svou ústavní stížnost, směřující proti výroku II rozsudku obvodního soudu a proti té části výroku městského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve zmíněném výroku II, zpět. Vzhledem k tomu, že podmínky ustanovení § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byly splněny, Ústavní soud rozhodl, že se řízení o předmětné ústavní stížnosti (zčásti) zastavuje.

III. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti ní byla dne 26. 9. 2008 podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žaloba na zaplacení 1 731 Kč, v říjnu že obdržela platební rozkaz, proti kterému podala odpor, dne 29. 7. 2009 se konalo první jednání, jehož výsledkem bylo poučení žalobkyně, aby doplnila svá skutková tvrzení. Ta reagovala zmateným přípisem ze dne 3. 8. 2009, kterým částečně vzala žalobu zpět, aniž by dané výzvě vyhověla, dne 8. 3. 2010 žalobkyně vzala svou žalobu zpět s tím, že došlo k uhrazení žalované částky. Soud na 2. 3. 2011 nařídil jednání, na kterém rozhodl o zastavení řízení a stěžovatelce přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

6. Současně stěžovatelka upozornila, že je důchodkyně, v době zahájení řízení jí bylo 80 let, a že žije sama, že žaloba byla šikanózní, podaná z důvodu, aby s žalobkyní uzavřela novou nájemní smlouvu, že ji řízení stresovalo, a to i s ohledem na finanční možnosti, její právní zástupce byl ve sporu aktivní a snažil se vyřízení věci urychlit, ona sama žádné průtahy nezapříčinila. Má za to, že délka řízení byla nepřiměřená vůči složitosti věci. V návaznosti na to namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu je projevem zjevného rozporu s judikaturou, vyjadřuje nesouhlas s tím, aby vyřízení triviální věci trvalo 2 roky a 6 měsíců, a dovolává se nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 210/04, ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 36/04 a ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 s tím, že pokud jsou v něm vyslovená pravidla ignorována nebo účelově obcházena, jedná se o porušování právní jistoty účastníků řízení, a tím i porušení práva na spravedlivý proces. Přitom mezi základní hlediska, která je třeba podle tohoto stanoviska brát v úvahu, je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud zde vychází z názoru Evropského soudu pro lidská práva, dle kterého je třeba v případě dočasné přetíženosti přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu, přičemž negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami pokročilejšího věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji. Dle tohoto stanovisko je také jedním z kritérií složitost případu, přičemž v dané věci šlo o věc bagatelní a velmi jednoduchou. Jde-li o procesní složitost, stěžovatelka uvádí, resp. opakuje, že se snažila o co nejrychlejší vyřízení věci, neboť od počátku upozorňovala soud na vady podané žaloby, přičemž soud mohl na základě formálních vad, které žalobkyně neodstranila, řízení zastavit.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je (v části nedotčené zpětvzetím) přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Opodstatněnost ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí - v konečném důsledku - proti tomu, že v důsledku vadného postupu obecných soudů jí nebyla přiznána částka 44 000 Kč s příslušenstvím. Byť tato částka není zcela zanedbatelná, stále se jedná o tzv. bagatelní věc [viz § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu], která zpravidla pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu, kumulace v případě existence mnoha dalších případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti výslovně netvrdí, že by nastala některá z výše uvedených skutečností, z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že obecné soudy měly interpretovat a aplikovat tzv. podústavní právo v rozporu s ústavně zaručeným základním právem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť nerespektovaly základní pravidla vyslovená Nejvyšším či Ústavním soudem, kterými se měly ve svých úvahách řídit.

11. Ústavní soud proto zkoumal, zda postup obecných soudů v daném ohledu nelze označit za "extrémní" z důvodu svévolného nerespektování výše uvedeného základního práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila zejména v odvolání a na kterou městský soud reagoval a vypořádal se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku, aniž by současně uvedla, proč úvahy, na nichž je rozhodnutí založeno, jsou vadné. Městský soud při hodnocení namítaných průtahů vyšel z toho, že délka řízení byla vzhledem k okolnostem případu přiměřená, a tudíž k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nedošlo. Vzal přitom v úvahu skutečnosti stěžovatelkou uplatňované, tedy celkovou délku řízení (2 roky a 6 měsíců), a také to, že šlo o věc bagatelní a jednoduchou, na druhou stranu vzal v úvahu konkrétní procesní úkony, které soud a účastníci museli v dané věci učinit. Nepřehlédl ani vyšší věk stěžovatelky, současně však posoudil význam daného řízení pro stěžovatelku jako malý (šlo o nájemné za užívání sklepa), ve shodě se soudem prvního stupně zohlednil také tu skutečnost, že v daném řízení, zahájeném dne 26. 9. 2008 a pravomocně skončeném dne 15. 4. 2011, bylo stěžovatelce doručeno již dne 17. 3. 2010 zpětvzetí žaloby, a ona tak s ohledem na své právní zastoupení dále nebyla vystavena nejistotě stran výsledku řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil věc z hlediska relevantních kritérií, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, nicméně jednotlivým skutečnostem přisoudil menší či větší "váhu", než tomu mělo podle stěžovatelky být. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou, že by obecné soudy tato kritéria nerespektovaly, a tudíž nelze ani vyvozovat, že by postupovaly svévolně. Za této situace ústavní stížnost nepřesahuje rovinu běžné polemiky stran toliko věcné správnosti napadených rozhodnutí, již dle konstantní judikatury Ústavní soud není v zásadě oprávněn nepřezkoumávat.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost ve zbývající části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.