III. ÚS 1943/09
III.ÚS 1943/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti RPG Byty, s.r.o., sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti výroku II. a III. usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 125 Nc 1403/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 66 Co 342/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Shora uvedeným usnesením okresního soudu byla nařízená exekuce na majetek povinného M. G. (jehož pobyt nebyl znám, pročež mu byl ustanoven opatrovník) dle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce na nákladech exekuce 4 165 Kč hotových výdajů (nároku na odměnu se exekutorka vzdala). Krajský soud rovněž napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Obecné soudy usoudily, že stěžovatelka "nepříznivý výsledek exekuce" mohla za dané situace předvídat, a nevyužila ani zákonných možností ku zjištění majetkových poměrů povinného, a dospěly k závěru, že to byla ona, kdo zavinil, že exekuce byla zastavena.

Soudy však dle mínění stěžovatelky přehlížejí, že jí žádný právní předpis postupy, jejichž nedostatek je vytýkán, neukládá, a má proto za to, že jí není možno ani vytýkat nedodržení potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce. Postupy dle § 260 odst. 2 a § 260a o. s. ř. představují zákonem stanovené možnosti, kterých oprávněný využít může, ale nemusí, a nelze rovněž dopředu předjímat výsledek exekuce, resp. usuzovat na nesolventnost povinného pouze ze skutečnosti, že byl v nalézacím řízení osobou neznámého pobytu; ta nevylučuje jeho solventnost, stejně jako možnost, že v průběhu řízení exekučního již povinný bude pobytu "známého".

Stěžovatelka se proto domnívá, že z jejího jednání není možné dovodit jakékoliv procesní pochybení, na jehož základě by obecné soudy mohly ústavně konformním způsobem odůvodnit nepřiznání nákladů exekuce proti povinnému, jakož i uložení povinnosti k náhradě hotových výdajů vůči soudní exekutorce. S poukazem na princip právní jistoty potom připomíná, že v obdobných případech rozhodují odvolací senáty Krajského soudu v Ostravě odlišně, a tento názor dokládá rozhodovací praxí senátů 9 Co a 10 Co.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu - o nějž v projednávané věci primárně jde, neboť ostatní základní práva, jež stěžovatelka namítá, mohou být dotčena jen "nesprávnou" interpretací konkrétních procesních ustanovení - se v této rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda výklad, užitý obecnými soudy, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

V širším rozsahu, a zčásti k odlišnému tématu, se k problematice náhrady nákladů exekuce vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ve kterém se mimo jiné přihlásil k závěru, že východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekuce "je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo", a zvláštní místo přisoudil situaci, "kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat". Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), uvedl dále Ústavní soud, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

Odtud plyne, že obecným soudům nelze jakkoli vytýkat, že svoji pozornost soustředily k hodnocení (povýtce) skutkových okolností, rozhodných právě pro posouzení zavinění na tom exekučním výsledku, jímž bylo zastavení exekuce.

Toto hodnocení se z povahy věci odbývá v relativně širším rámci uvážení, kde z výše vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu je významný zásadně jen výkladový nebo logický exces, a naopak není podstatné, je-li k dispozici - oproti závěrům obecných soudů - i hodnocení jiné, byť hájitelné Určující pak je, že tyto závěry není důvod kritizovat jako ojedinělé, překvapivé nebo coby výraz interpretační "svévole", jestliže je obecné soudy též adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnily. Případná odlišnost rozhodovací praxe jiných senátů odvolacího soudu - sama o sobě - na tom nic nemění, neboť Ústavní soud ku sjednocování judikatury tohoto soudu povolán není.

Důvod k zásahu Ústavního soudu zde již proto není.

Pro případ pochybností, zda byl aplikován exekuční řád "ve správném" znění (před účinností zákona č. 347/2007 Sb.), postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. kupříkladu nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 314/09) a tam, byť cestou "obiter dicta", vyjádřený názor, že "větu druhou § 89 exekučního řádu nutno ... interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce", v důsledku čehož se v dané věci (jako rozhodný) uplatní právní názor shodný.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.