III. ÚS 1937/12
III.ÚS 1937/12 ze dne 4. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem AK se sídlem Sladkovského 13, 280 02 Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2009 č. j. 6 C 66/98-280, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2010 č. j. 22 Co 93/2010-329 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 2895/2011-379, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2009 č. j. 6 C 66/98-280, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2010 č. j. 22 Co 93/2010-329, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 2895/2011-379, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou po žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Lékařské poradní komise Nemocnice s poliklinikou v Kutné Hoře (dále též "lékařská poradní komise"), která dne 27. ledna 1987 jednala o zdravotním stavu osoby žalobce a shledala jej dlouhodobě nepříznivým (i z hlediska možného studia na vysoké škole). Podle tvrzení žalobce však tato komise nebyla místně příslušným orgánem k vydání takového posudku; nebyla splněna ani nezbytná povinnost přizvat žalobce k účasti na tomto jednání. Žalobce podal přihlášku na Vysokou školu zemědělskou v Brně a na Stavební průmyslovou školu v Praze - ke studiu však v důsledku hodnocení uvedeného v posudku lékařské poradní komise nebyl přijat, z čehož také žalobce dovozuje svůj nárok na jednorázové odškodnění v částce 500.000,- Kč (výše újmy je odůvodněna především ztížením společenského uplatnění, znemožněním získání vyšší kvalifikace a s tím spojenou ztrátou na výdělku, a dále též traumatizováním jeho osoby).

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2009 č. j. 6 C 66/98-280 byla žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500.000,00 Kč s příslušenstvím, zamítnuta (výrok pod bodem I) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 321,00 Kč (výrok pod bodem II). Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2010 č. j. 22 Co 93/2010-329 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 2895/2011-379 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Lékařská poradní komise Nemocnice s poliklinikou v Kutné Hoře rozhodla, že není způsobilý k jakémukoli studiu, neboť to by působilo nepříznivě na jeho zdravotní stav. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí komise bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě tohoto rozhodnutí nebyl stěžovatel přijat ke studiu na vysoké škole, resp. k nadstavbovému studiu, čímž mu vznikla škoda jednak v podobě majetkové újmy a jednak v podobě traumatizování jeho osoby. Stěžovatel je toho názoru, že jeho nepřijetí na školy bylo důsledkem politické perzekuce.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce i přesto, že byl řádně pozván k přijímacímu řízení na vysokou školu, se k tomuto řízení nedostavil a přijímací zkoušce se nepodrobil a již z tohoto důvodu nemohlo dojít k jeho přijetí ke studiu na vysoké škole. Za této situace je pak zcela právně irelevantní, zda posouzení jeho zdravotního stavu ke schopnosti studia na vysoké škole bylo pozitivní či negativní. I pokud by byl po stránce zdravotní ke studiu doporučen, pokud se nepodrobil přijímací zkoušce, nemohl být přijat. Pokud pak žalobce tvrdil, že na základě negativního vyjádření lékařské poradní komise ze dne 27. ledna 1987 již nemělo smysl přijímací řízení absolvovat, proto na přijímací zkoušku nejel, jedná se podle krajského soudu o tvrzení zcela účelové, neboť žalobce po celé řízení tvrdil, že o negativním stanovisku lékařské poradní komise se dozvěděl v listopadu 1987, přičemž termín konání přijímací zkoušky byl stanoven na den 13. července 1987. Odvolací soud se proto dále již podrobněji nezabýval posouzením, zda postup lékařské poradní komise byl v rozporu se zákonem, zda komise postupovala nesprávně či zda jejím rozhodnutím mohla být žalobci způsobena škoda a v jaké výši, a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když podanou žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a případnou vzniklou škodou na straně žalobce. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu proto nepochybil, když podanou žalobu v plném rozsahu zamítl.

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.