III. ÚS 1936/13
III.ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. února 2013 sp. zn. 39 T 75/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2013 sp. zn. 61 To 85/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal dne 11. září 2012 návrh na přiznání bezplatné obhajoby podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Tento návrh uplatnil v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno, a v němž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen obvodní soud") ze dne 3. září 2012 sp. zn. 39 T 75/2012 uznán vinným organizátorstvím podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), na pokračujícím zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 trestního zákoníku a přečinem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Obvodní soud o návrhu stěžovatele rozhodl tak, že v případě stěžovatele nejsou naplněny podmínky § 33 odst. 2 tr. řádu a stěžovatel tak nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Své rozhodnutí odůvodnil obvodní soud tím, že stěžovatel neosvědčil, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě nákladů obhajoby, protože relevantně nedoložil svou sociální a finanční situaci a neunesl tak důkazní břemeno. Proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), která byla napadeným usnesením městského soudu zamítnuta. Městský soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že sice stěžovatel doložil část listin, které prokazují, že stěžovatel aktuálně není objektivně schopen uhradit náklady obhajoby, avšak z hlediska perspektivy a věku stěžovatele nelze předpokládat, že v budoucnosti nebude schopen v plném rozsahu nebo alespoň částečně tento závazek splnit.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje ve vydání napadených rozhodnutí neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu dostatečně osvědčil, že nemá dostatek prostředků na to, aby si hradil náklady obhajoby. Důvody prezentované v napadeném usnesení městského soudu považuje za nepřípadné a v naprostém nesouladu s výše uvedenými základními právy. Rovněž odkazuje na obsah usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 5 T 39/2012-538, v němž mu soud přiznal v souvislosti s jiným trestním řízením nárok na bezplatnou obhajobu, a to za jeho nezměněné finanční a celkové majetkové situace. Stěžovatel rovněž poukázal na nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí městského soudu v té části, kde soud hovoří o plnění závazku k náhradě nákladů stěžovatele vůči státu. O žádný takový závazek se v daném případě nejedná, naopak se jedná o závazek stěžovatele vůči jím zvolenému obhájci, nikoli obhájci ustanovenému státem. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení obecných soudů zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba poznamenat, že jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud je v souladu s ustanovením čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud tak není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v soudním řízení nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva a svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. K nim náleží především právo hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce, přičemž případy práva na bezplatnou pomoc definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně § 33 odst. 2 až 5 tr. řádu v rovině práva podústavního, jehož výklad náleží zásadně v mezích ústavních kautel trestního řízení obecným soudům.

7. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně. Ústavní soud se stížností stěžovatele zabýval a v posuzované věci takový exces neshledal. Případná nesrozumitelnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu nemůže nic změnit na klíčové části odůvodnění (tzv. ratio decidendi) napadeného rozhodnutí, jehož zrušení by tak znamenalo přehnaně aktivistický zásah Ústavního soudu, a to toliko z důvodů formální nepřesnosti. K námitce stran odlišného právního názoru Okresního soudu v Opavě v obdobné právní situaci musí Ústavní soud poukázat na to, že obě napadená rozhodnutí časově předcházela zmíněnému usnesení Okresního soudu v Opavě, a tudíž nemohla představovat zásah do právní jistoty stěžovatele. Nadto lze poznamenat, že v řízení před posledně jmenovaným soudem stěžovatel vystupoval jako obžalovaný, a nikoliv jako odsouzený. Nutno též připomenout, že se nelze opírat o názor, že vyhovující rozhodnutí jednoho soudu o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zakládá automaticky nárok, že tak bude posouzena majetková situace stěžovatele i v jiných řízeních, stejně jako symetricky nevede nevyhovění žádosti k tomu, že se tak musí stát i v jiných řízeních. Sjednocování judikatury v konkrétní věci konkrétního stěžovatele proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nevede-li to k zásahu do jeho práva na obhajobu prostřednictvím obhájce, což není tento případ.

8. Ústavní soud pro úplnost musí připomenout, že ustálená rozhodovací praxe zahrnuje úsudek, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby je rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků není sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. května 1998 sp. zn. 3 Tz 46/98 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2004 sp. zn. 7 To 99/2004, případně lze odkázat i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. dubna 1983 ve věci Pakelli proti Německu č. 8398/78]. Těmto východiskům závěry usnesení Městského soudu v Praze nijak neodporují a naopak k jednotlivým tvrzením zaujímají z hlediska ústavních kautel trestního řízení akceptovatelné stanovisko, jak bylo výše uvedeno.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.