III. ÚS 1934/12
III.ÚS 1934/12 ze dne 6. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14/1013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 6 To 23/2012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 57 T 8/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 57 T 8/2011, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012, č. j. 4 To 1/2012-1235, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že: podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu se obžalovaný (stěžovatel) ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu (výrok I.), podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá (výrok II.), podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nabídka společenské záruky Občanského sdružení Maharal, se sídlem Praha 5, Trávníčkova 1755, ze dne 19. 3. 2012 za další chování stěžovatele nepřijímá (výrok III.), podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se slib stěžovatele ze dne 26. 3. 2012 nepřijímá (výrok IV.) a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba obžalovaného (stěžovatele) nenahrazuje dohledem probačního úředníka (výrok V.).

Stěžovatelova (instanční) stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodující soudy "fakticky" neodůvodnily "obavu" ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu a současně ignorovaly záruku zájmového sdružení občanů, jeho slib (obviněného), jakož i možnost dohledu probačního úředníka (coby další záruku nabízí stěžovatel "svůj cestovní pas" a upozorňuje, že je otcem dvou dětí, ve věku půl roku a deseti let, a jeho manželka "není v dobrém zdravotním a psychickém stavu"). Svá rozhodnutí, dovozuje stěžovatel, obecné soudy založily na závěrech, které jsou "nedůvodné", "hypotetické", "libovolné", neproporcionální k "ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti", vycházející pouze z "hrozby vysokého trestu", která je bez dalšího nepostačující podmínkou vazebního stíhání, a "zcela odporující" čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Současně přehlédly, že "intenzita naplnění vazebního důvodu" je "nulová", neboť on "je již dostatečně poučen a potrestán za své předchozí chování, které se navenek mohlo jevit jako nedbalé", byť soudy mohly "nabýt dojmu", že usiluje o maření průběhu trestního řízení. Proto měly soudy užít opatření zasahující do jeho práv "v menší míře", konkrétně pořádkovou pokutu nebo předvedení.

V jednotlivostech stěžovatel poukazuje, že:

1. "Neschopenku lékaře", kterou předložil soudu, "nezfalšoval, ani se o to nepokusil", a je "ochoten podrobit se písmoznaleckému testu". Tato písemnost není "stornovaná", neboť "ji měl a dosud má fyzicky u sebe". Popřel-li lékař její vystavení, učinil tak proto, že ji opomenul zaslat České správě sociálního zabezpečení.

2. Trestný čin, pro který je stíhán, představuje "v podstatě ekonomickou transakci, která není v žádném případě neoprávněná". Toto "de facto pouze nedorozumění" nemůže nyní vysvětlit "v důsledku špatného zdravotního stavu, kdy ztrácí orientaci a koncentraci", jakož i proto, že během vazebního stíhání nemá přístup k listinným důkazům (označuje přitom smlouvu sjednanou se společností APEX Trading s.r.o. a uznávací dopis společnosti APEX gaming EUROPE a.s., resp. "rating" vystavený úvěrující bankou). Uvádí, že účetnictví společnosti Consulta Invest, spol. s r. o., které mělo podle orgánů činných v trestním řízení zahrnovat neexistující nebo nadhodnocené pohledávky, nezpracoval (touto činností byli pověřeni jeho zaměstnanci) a úvěrující bance nepředal (její zástupci si je vyzvedli "přímo na finančním úřadě"). Jestliže dne 30. 3. 2007 podepsal "tabulku s pohledávkami", které měly představovat zástavu, učinil tak bez "objektivní možnosti" její kontroly, neboť mu byla předložena až na pobočce bezprostředně před její autorizací. Sjednaná smlouva o kontokorentním úvěru je z téhož důvodu absolutně neplatná, pročež mezi ním a bankou nejde o smlouvu úvěrovou, nýbrž půjčku.

3. Soudy se vypořádaly jen zcela nedostatečně s argumentací stran jeho zdravotního stavu, jestliže zdravotnické zařízení, v němž se nachází, neposkytuje potřebnou péči, včetně vyšetření neurochirurgem či neurologem, a jeho umístění na oddělení interních oborů je nikoli standardní. Dovozuje, že mohou nastat "nevratné" zdravotní následky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, obecné soudy ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu.

Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených usnesení se podává, že rozhodující soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu specifikovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení obecných soudů pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Ad 1/ Ohledně námitky spojené s "neschopenkou" je určující, že obecné soudy poté, co připomenuly, že stěžovatel "soudní obsílky na určené adrese pro účely doručování nepřebíral", konstatovaly, že nedostatek pravosti předmětné písemnosti, kterou měl být omluven z účasti na hlavním líčení nařízeném na den 12. 12. 2011 (a tím hlavní líčení opětovně zmařit), vyplývá nejen z absence pohnutky praktického lékaře k nepravdivému sdělení soudu, nýbrž též z informací dalších zaměstnanců polikliniky, jakož i ze zjištěného "zjevného zásahu" do otisku razítka na sporném potvrzení.

Ad 2/ Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se dopustil inkriminovaného trestného činu tím, že při sjednávání smlouvy o kontokorentním úvěru poskytl bance nepravdivé údaje (výkaz zisku a ztrát společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o., resp. rozvahu obsahující nadhodnocené údaje o jejích pohledávkách), následně uzavřel k zajištění předmětného úvěru smlouvu o zastavení pohledávek zřizující zástavní právo k pohledávkám společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. (ačkoli tyto pohledávky nevznikly, již zanikly nebo byly mnohonásobně nadhodnoceny) a na tomto základě čerpal úvěr ve výši 19 366 049,76 Kč, který nesplatil. Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného ("jednostranného") hodnocení důkazů jsou procesně předčasné, a pokud je obecné soudy rozhodující o vazbě odmítly, nezatížily tím svá usnesení ústavněprávním deficitem.

Ad 3/ Co do stěžovatelových námitek poukazujících na jeho zdravotní stav je namístě připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08 a III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatel spokojen s kvalitou a způsobem léčení, jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení § 20 a § 29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové, resp. vůbec.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.