III. ÚS 193/09
III.ÚS 193/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., právně zastoupeného JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou AK se sídlem 267 26 Všeradice 51, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2008 č. j. 28 Cdo 5190/2007-143 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2007 č. j. 31 Co 228/2007-121, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. ledna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 22. října 2008 č. j. 28 Cdo 5190/2007-143, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2007 č. j. 31 Co 228/2007-121, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 1763/2002.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2007 č. j. 31 Co 228/2007-121 změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. ledna 2007 č. j. 7 C 1763/2002-87, a to tak, že žaloba o zaplacení částky 635.320,-Kč s 4% úrokem z prodlení od 14. září 2002 do zaplacení se zamítá. Žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou nižších stupňů; dále bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. října 2008 č. j. 28 Cdo 5190/2007-143 zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Praze nesprávně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a podle stěžovatele došlo rovněž k opomenutí důkazů. Odvolací soud podle stěžovatele rovněž nesprávně celou věc právně posoudil, zejména pokud jde o posouzení námitky promlčení. Rozhodnutí tohoto soudu považuje stěžovatel za překvapivé. Stěžovatel namítá, že odvolací soud posuzoval věc jinak než soud prvního stupně, avšak nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k tomu, zda mimořádné okolnosti případu byly dány či nikoliv, a nedal stěžovateli možnost vylíčit k této otázce rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že měl být řádně poučen a vyzván dle ust. § 118a odst. 1, odst. 2 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Krajský soud v Praze stěžovatele pouze vyzval, aby tvrdil, jaké důvody bránily uplatnění žaloby původní oprávněné osobě J. N. v období od roku 1992 do roku 1995, příp. roku 1996 a aby k prokázání skutečností navrhl důkazy. Krajský soud v Praze však prý nepřihlédl ke stávající judikatuře, dle níž promlčecí lhůta u nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, uplatněná dle ust. § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, počíná běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit, a to zcela nebo zčásti (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1898/2001). K těmto okolnostem nebylo žádné dokazování prováděno, přitom navržené a krajským soudem nepřipuštěné výpovědi svědků je mohly objasnit.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a dle jeho ustálené rozhodovací praxe mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5, Praha 1995, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze pro něj bylo překvapivé, namítá nesprávné hodnocení důkazů, opomenutí důkazů a nesouhlasí dále s posouzením otázky promlčení uplatněného nároku Krajským soudem v Praze a následně Nejvyšším soudem.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.

Otázkou promlčení stěžovatelem uplatněného nároku se v souzené věci zabýval i Nejvyšší soud, který s odkazem na stávající judikaturu tohoto soudu dovodil, že uplatněný nárok je promlčen, neboť v nyní posuzované věci uplynula tříletá promlčecí lhůta v únoru roku 1996, přičemž vznesení námitky promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze je pro něj překvapivé a že mu bylo odňato právo vyjádřit se a předložit nové důkazy. Danou námitku však stěžovatel nevznesl v dovolacím řízení, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že je konstruována a uplatněna ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatel bránil již v předchozím opravném (dovolacím) řízení. Takovýto postup je však dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný.

Nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud opře své rozhodnutí o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti nově vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná.

Soud prvního stupně přisvědčil stěžovateli a v meritu věci rozhodl v jeho prospěch, soud druhého stupně však zaujal zcela opačný názor a přisvědčil žalovanému. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že námitku promlčení vznesl žalovaný již před soudem prvního stupně, avšak soud k ní nepřihlédl, protože shledal její uplatnění v rozporu s dobrými mravy. Naopak Krajský soud v Praze ve svém rozsudku dovodil, že nárok stěžovatele je s odkazem na ust. § 100 občanského zákoníku promlčen, přičemž neshledal důvody pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Jinými slovy, aplikovaná právní norma byla totožná, nesprávnost právního posouzení ve vztahu k této normě uplatnil žalovaný ve svém odvolání, a odvolací soud pouze dospěl k jinému právní závěru. Takové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení.

Nejedná se tedy o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, nemohlo dojít k porušení stěžovatelem tvrzených práv zaručených Listinou či Úmluvou, jak stěžovatel namítal.

Ze spisového materiálu (spis vedený u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 1763/2002) Ústavní soud ověřil, že svoje stanovisko k námitce promlčení stěžovatel měl možnost vyjádřit - a také vyjádřil - v řízení před soudy všech tří stupňů; soudy všech tří stupňů se touto otázkou zabývaly. Nelze tedy mít za to, že v dané věci šlo o rozhodnutí překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu, tedy že by stěžovateli bylo odňato právo vyjádřit se a předložit nové důkazy.

Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.